(Adventní) random

Kdysi jsem takto hledala výraz „cameo“. Narazila jsem na něj ve filmovém Premieru, kde jej používali s takovou samozřejmostí, že jsem nemohla pochopit jak to, že v době internetu mi jej internet neosvětlí. Ani překladač. Obrátila jsem se tedy na osvědčené živé lidské zdroje ve svém okolí, ale ani ty mi nepomohly a co hůř – vůbec je netrápilo, že netuší, co to znamená. Už nevím, jak a kdy, ale po dlouhém čase jsem „cameo“ odhalila.

Před pár lety jsem se takto trápila nad slovem „random“. Narazila jsem na něj ve znovu se rozvíjejícím českém blogosvětě a nějak mi překlad a kontext nedával smysl. A hle  – sama si jej dám nyní do nadpisu svého blogu! Pak se pustím do psaní, abych fotky spojila do nějaké smysluplné linie a celé si to pokazím… Ten svůj první random:

Hektické (jistě od výrazu hekat únavou) adventní období – tak se zpožděním oproti plánu konečně malá vánoční pozornost pro mé zákazníky.

Osudné rozhodování o diáři na další rok. Nakonec vyměním koně za koně, osvědčil se mi. Na jedné straně týden ve dnech, druhá strana pro poznámky – úkoly, lepičky pro radost. Další rok jako nespoutaná dobrodružka – sama si určím, v kterých dnech úkoly nakonec splním. Na bilancování je ještě brzo, lepičky z loňska jsem všechny nevylepila, ale o to víc jich budu mít na další rok!

Vločky na okně. Ty jsem si moc přála - letos jsem si splnila muškáty do oken v létě a vločky v zimě. Odškrtnuto. Dokončena i poslední letošní zakázka. Vločková.

Sněžilo i další den. Druhý adventní víkend za námi. Ještě dva týdny... Odpočítávám dny nejen do Vánoc. Čeká mě velká změna, čekám velkou změnu.

Odjakživa se mi tu a tam stavá, že se zoufale nechytám. Vidím to jako dnes – prohlížíme si se spolužačkou ve Sportu míče. Já koukám na volejbalové, ona na basketbalové, hezky podle toho, co hrajeme, co nás zajímá a čemu „rozumíme“. U jednoho mi povídá: „Tenhle je dobrej, ale je mastnej.“ Udiveně a zvídavě okamžitě sahám na míč: „Vážně? A proč?“

Až jednou přestanu hledat věci, kterým nerozumím, myslím, že začnu opravdu stárnout. Až jednou nebudu narážet na výrazy a věci, o kterých nemám ani šajnu, budu nejen in, ale hlavně budu mladá. Asi si nechám počtvrté vysvětlit od muže, cože to jsou ty ipody, ipady a chytré telefony. Vyhladím tak pár svých vrásek. A tu mladistvou jiskru v oku, co tam aktuálně na konci svého blogu mám, tak tu mám díky tomu, že vím naprosto přesně, co je to ten, podle prodejců nejžádanější dárek letošních Vánoc – tablet. A vím taky, že není tablet jako tablet.

Krásný adventní čas! (Nejlépe v blízkosti několika generací, to je totiž nejlepší recept na věčné mládí – rodina).

 

Košilatý

Myslím, že žehlení by mělo být základním kamenem každého dobře vedeného fashion blogu. A ačkoli můj blog fashion blogem ani náhodou není a já osobně mám s módou velmi složité, environmentálně zabarvené, povahově neuspořádané a citově rozporuplné vztahy, k žehlení - tak k tomu mohu říct mnoho.
Tok mých myšlenek vychází z jednoduché (byť rozvětveně formulované) základní myšlenky: Každá fashion blogerka*, která to s módou myslí vážně, musí nutně v jistém věku přejít od triček a riflí k dalším druhům oblečení. Sukně, halenky, šaty postupně zavěšuje na ramínka do skříně, v horším (pro mou žehlící teorii ovšem lepším) případě je skládá do polic. A všechny nemůžou být úpletové a v úpravě nemačkavé, že ne? To by měla šatník brzo na jedno brdo.
Tak přichází ke slovu, či doslova k ruce žehlička. Na první pohled je poznat, která fashion blogerka si se žehličkou netyká, na druhý zkušenější pohled lze poznat, která by si sice tykala, ale ještě nedozrála k tomu, aby si vybírala oblečení takových materiálů a v takové kvalitě, aby jim bylo žehlení co platné.

Čas na první fotku a na první, zdánlivý, skok od tématu:

Na téhle fotce je vše. Opravdu:

1. Mé dětství, ve kterém na mě a na mou starší sestru maminka šila. To bylo ještě v dávných bájných dobách, kdy v obchodech bylo oblečení „málo“.*  S málem oblečení souvisel malý výběr i málo originality. Maminka nás chtěla mít hezky nastrojené, tak nám prostě našila. Kromě estetického hlediska šila moje praktická maminka ještě z jiného důvodu – ono to totiž vyšlo mnohem levněji! To nebylo jak dnes, kdy látka stojí většinou víc než hotový oděv z řetězce. Na fotce je má modrá vysněná košilka, k jejímuž ušití se nechala maminka přemluvit v době, když už šít přestala a kterou nosím dobrých patnáct let. Žlutou kostkovanou ušila též a dokonce ještě později.
2. Moje sestřička - v tom, jak jsem nosila po ní oblečení. Když už nám maminka něco fajnového šila, ušila kvůli spravedlnosti oběma to stejné. Lidé se pak nad námi pozastavovali, jaká jsme krásná dvojčátka, ačkoli Baruška byla o hlavu větší než já. Když jsme z oblečení vyrostly, její kousek připadl mně. Barušku už jsem dávno přerostla, ale oblečení nosím po ní od ní dodnes – to je ta bílá košilka. Tu si šila sama. Na rozdíl ode mě Baruška by si z fleku mohla vést fashion blog - se super originálními outfity, které pocházejí často z její vlastní dílny. Jako maminka samouk usedla k šicímu stroji v době dospívání v touze ušít si na sebe něco krásného. Na rozdíl od maminky, která šila a dodnes šije opravdu nerada a jen z nouze ctnosti, ji to odjakživa baví.
3. Košile, moje srdeční záležitost. Miluji pevné látky, rovné prošití, límečky, manžety, knoflíčky - košile spojují všechno toto dohromady. Vlastně vůbec nenosím trička - vyhrabala bych ve skříni stěží zhruba přesně dvě, které nosím maximálně na doma. Košile a halenky považuji jako důstojný kousek šatníku pro každou ženu a každého muže. Ale košile se musí žehlit.
4. Čímž skáču zpátky k žehlení. Koho z těch, kdo v životě žehlí pravidelně, baví žehlení, ať zvedne ruku a jde se zavřít do skleněné vitrínky v Muzeu kuriozit a rarit. Ve skříni zřejmě nemám jedinou věc v nežehlivé úpravě, žehlím často, ne zrovna ráda, ale co žehlím skutečně s potěšením jsou právě košile.. Ulítávám především na pánských košilích. Pevné špičaté límečky, košilové knoflíčky, puky na rukávech, proužky, kostky, to je radost žehlit! A nenajde se v šatníku jiné oblečení, kterému by to tolik slušelo seskládanému do komínku jako košilím.

Ať udeří do mé žehličky hrom, jestli mi to tu všechno nezapadá hezky logicky do sebe!

Nemajíc strojivé touhy a tolik odvahy jako moje sestra, k šití jsem se dostala až poměrně nedávno. A k šití oblečení jsem se ještě, když opomenu a někdy v dalším fashion příspěvku odhalím první a dosud poslední šaty, které jsem si na sebe nedávno ušila, nedostala. Ale vzhledem k tomu všemu, co jsem tu dosud napsala, je nad slunce jasné, proč mi z pod šicího stroje nedávno vylezlo zrovna toto tu – krásně vyžehlené a poskládané:

 Má to límečky, má to knoflíčky...

A když tomu ještě narostou bříška, copak je můžu nemilovat?

Moji kluci, košiláčci.

 Poznámky pod hvězdičkou:

* V tomto fashion blogu se nevyskytuje jediný košilatý vtip o fashion blogerkách, i když by se to příhodně nabízelo.

* „Málo“ dostaneme, když počet obchodů s oblečením v současném větším městě vydělíme sedmi. Další představu „mála“ získáme, když počet kusů oblečení nabízených v současném obchodě vydělíme šesti. A teď zbývá ještě připomenout násobek – kolikrát za rok se takové oblečení v takovém obchodě v takovém městě obměňovalo? Dvakrát? Není to moc?  

PSt, doOuška (přidáno po zjištění nových hrůzných skutečností): 
Je to tak - dvacet let žehlím na pánských košilích puky a ony tam zřejmě nemají co dělat! Můj žehlící svět se právě otřásl v základech, ale žehlení puků se přece nemůžu vzdát, to by mi vzalo veškerou radost z žehlení košil. 
Milý Ježíšku, přines mi k Vánocům prosím do módy puky na rukávech, nebo ať si aspoň tuto doušku nepřečte můj muž, kterého nutím chodit do práce mezi "odrbané" ajťáky (czech student style) hezky "slušně" a v košilích. Nebo jestli si to přečte, tak ať mi to neomlátí o hlavu, ať si laskavě uvědomí, že jen v košilích ho miluji a že jestli bude mít výhrady, tak si ty košile bude muset žehlit sám!

Začínáme s programováním

V životě se nic neděje náhodou, pomyslel si Méďa zhruba o dva dny poté, co našel pod jednou zakrslou borovicí knížku. „Začínáme s programováním“ se jmenovala. Méďa si ji donesl do brlohu a po večerech si v ní četl.

Méďa už si sice dříve několika knížkami listoval, ale jednak to bylo dobrých pár letokruhů na dubu nazpět, a jednak tahle byla dočista jiná. Obrázky ho sice zklamaly, ale text, kterému pramálo rozuměl, jej zrovna dva dny po nálezu zčistajasna inspiroval.

V životě se nic neděje náhodou, pomyslel si právě inspirovaný Méďa podruhé, protože byl povahy rozvážlivé a zásadní věci si potřeboval opakovat. Napíšu knížku! – dovedl osud a inspirace Méďu k zásadnímu rozhodnutí.

Věděl, že k tomu, aby mohl napsat knížku, nezbytně potřebuje pár věcí. Tak zaprvé papír. Ale tady opět sehrál roli osud a to, že v životě se nic neděje náhodou, abychom si tuto zásadní pravdu zopakovali také. Na konci knížky bylo spousta – Méďa sice uměl číst a psát, ale počítat už ne, tak přesný počet není dodnes znán -  prázdných listů. Na poznámky prý. Na mou vlastní první knihu, usmál se Méďa.

Další naprosto nezbytná věc byla tužka. Ale i s tím si Méďa okamžitě věděl rady. Kmotra Straka bude jistě nějakou blyštivou propisku ve své sbírce mít. A tak se za ní Méďa hned vydal.

Po cestě si začal pomalu promýšlet strukturu knížky. Hned na začátku nalezené knížky byl totiž obsah a když je něco takto na začátku, tak je to hodně důležité, domyslel si Méďa. Než si rozmyslel, o čem bude první kapitola, došel ke Strace.

Straka nebyla z jeho žádosti nikterak nadšená, ale protože Méďa opravdu slušně poprosil a protože byl mnohem, ale mnohem větší než ona, vytáhla jednu, trochu už zašlou, propisku a dala ji Méďovi.

Na tomto místě se opět můžeme vrátit k náhodě – protože kdyby tomu osud nechtěl, tak by taková stará zašlá propiska už dávno nepsala, ale protože v životě se nic neděje náhodou, tak propiska psala jako nová!

Třetí a poslední věc, kterou Méďa k psaní potřeboval, byl nějaký solidní pohodlný pařez. Chvíli si sice pohrával s nápadem, že by ještě potřeboval brýle, aby se cítil jako správný spisovatel, ale protože nevěděl, kde by takové brýle vzal, a protože nechtěl osudu házet klacky po nohy, nápad zavrhl a zatajil, že by tu vůbec kdy byl.

Takže pařez. Pařezy měl v lese skvěle zmapované, protože se při svých lesních toulkách rád zastavil, usedl, nechal odpočinout mohutným tlapám a při tom všem si popřemýšlel. Když o tom tak píšu, tak musím uznat, že i zcela logicky k tomu jednou muselo dojít – aby takový rozvážlivý a přemýšlivý Méďa napsal vlastní knihu. Ten pravý pařez byl na druhém konci lesa. Na světlé mýtince s vysokou trávou s několika košatými buky, které zároveň příhodně stínily a inspirativně nechávaly skrze své listy probleskovat sluneční paprsky.

Maje papíry, propisku a pařez, nezbývalo nyní už nic jiného, než usednout a pustit se do psaní.

Pokračování a vhodnější obrazové doplnění někdy příště ;o)


Myslím, že Méďa má pravdu. V životě se neděje nic náhodou. A když se někdy zdá, že je té náhody v životě příliš málo, chce to pustit otěže, stejnak je neumím držet nijak pevně, a nechat věci víc na Osudu. Mít oči otevřené a k tomu se pro jistotu modlit, aby se mi nesplašili koně...

Co lze najít na stropě

Muchu a můru. V horším případě a ve tmě noci komára. Minulý týden jsem strávila s chřipkou. Jen já, ona a Béďa, který mou nemoc naprosto nerespektoval a nutil mě chodit s ním ven. Chřipka je docela fajn, když už je člověku líp a může něco dělat nebo odpočívat. Prostě být doma. Chřipka je úplně na houby ze začátku, když je člověku tak zle, že jen leží a snaží se to zaspat. Jako malá jsem v té horší části chřipky lezla po stropě. Zvedla jsem nohy a najednou hop nohama na stropě a hlavou dolů. Všechno jen v hlavě. Přirozeně jsem si otočila svět. Chvilku jsem si sice pohrávala s gravitací, jakože mi vlasy padaly dolů, tedy stály na hlavě, ale to jen chvilku, pak se vše převrátilo a já si jako nic chodila po stropě, přelézala zídky nad dveřmi, sedala si vedle lustru a obdivovala ten prázdný prostor, naprosto bílý, protože u nás bylo vždy jen bíle vymalováno, a čistý. Občas jsem si takto lezla po ránu i bez chřipky a někdy jsem se vyhoupla na strop i na prázdninách u babičky a dědečka. Ale tam mi to kupodivu tak dobře nešlo, možná proto, že měli zdi válečkově vymalované a to se špatně převrací svět, když je člověk uhranut vzorem.

Koukat do stropu mě baví i dnes. Musím mít k tomu ovšem příležitost. Čekací příležitost. Někde být a muset čekat. Dnes už mi ty čekací chvíle nepřijdou vůbec tak dlouhé, jako když jsem byla malá. Vlastně by mohly trvat o dost déle. Snažím se nebýt nervózní, většinou mi to i jde, ačkoli jsem jinak docela netrpělivá. Prostě si to užít. Nervozita, rozčilení, ani cokoli jiného to nijak neuspíší. Zklidnit tělo a nechat utíkat myšlenky. A pak si vzpomenout podívat se na strop… Stropy jsou vždycky zajímavé, protože v běhu života je člověk vnímá často jen periferně a pořádně si je neprohlíží.

O této mé poslední chřipce jsem se po stropě neprošla. Nějak jsem si na to nevzpomněla. Ale o pár dní dříve mě dělilo jen jedno malé kulaté okýnko od toho, abych se neprošla po něčem jiném, po čem jsem jako malá také chodila. Po oblacích. Nevzpomínám si, že bych si někdy myslela, že by to skutečně šlo, ale kdykoli jsem ležela v trávě a koukala se na ten vysoký modrý strop, vždycky jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby to šlo. Na těch bílých velkých hustých mracích by to přece mohlo jít... Jak vypadají z vrchu, jsem si pochopitelně mohla jen domýšlet. Až nedávno, před těmi pár dny, jsem prozřela. Tlak, teplota, gravitace, vem to nešť, určitě by to šlo!

Jak mi bylo třicet

Aniž bych letos zatím cokoli lámala přes koleno, je pro mě tento rok tak trochu přelomový. Letos mi bude třicet, pomyslela jsem si na začátku roku, to mám tak největší čas myslet. Na budoucnost. Jaká bude, jakou ji chci mít. Ne, že bych na to nemohla myslet dřív nebo ještě později, ale pomyslela jsem si to takto zrovna letos, a protože tak nějak všechno, včetně mé novoroční četby a četby, zapadlo do sebe, oprášila jsem deníčky, do kterých jsem si kdysi, možná až příliš dávno, psala různá předsevzetí a plány, dala pod prsty klávesnici a naťukala si nějaká nová. A vlastně zásadní - nikterak v jejich určité formulaci, ale v přístupu k jejich splnění.
O předsevzetích; o tom, jak skutečně neskutečně fandím každém "blbci", kterého na Nový rok uvidím venku běhat; o tom, jaké je to mít svůj život ve svých rukou; proč si myslím, že je škoda, že předsevzetí vyšla tak nějak z módy, a proč jsem se k nim po několika letech vrátila já, se rozepíšu někdy příště. Dneska se ohlédnu obrazem za svými třicetinami.
Slavila jsem je na třikrát, v létě a moc hezky. (Nejen) po námořnicku.

Takto jsem zvala hosty:

 

Takto jsme se přichystali s Béděm a medvědem na po námořnicku vystrojené hosty:

Není deštník jako deštník

Jeden by řekl: „Je to jen deštník.“ Ale to nejde jednou větou takto smést celou jeho existenci!  Co když dlouhé a dlouhé dny nezaprší? Nebo co když prší, ale on leží ve skříni po dlouhé a dlouhé dny? Co když leží ve skříni po dlouhé a dlouhé dny a netuší, jestli venku prší či neprší?

V takové skříni může být setsakra dlouhá chvíle. A taky smutno. Nemyslete si: „Je to jen deštník.“ Takový deštník má svou duši a taky svou povahu. 

O důsledném chlebu

Když nevíte, jak začít, je nejlepší začít od konce. V mém případě od patky. Naprosto vždycky a důsledně porušuji svoje odhodlání nechat chléb tak, jak se má a patří, po upečení důsledně vychladnout a až pak do něj zakrojit. Půl hodiny obcházím jakoby náhodou kolem něj, nasávám vůni a pálím si prsty při zkoušce křupavosti jeho kůrčičky. Když mi při pečení rupne, což se mu a mně i po roční intenzivní praxi stále občas stane, provinile ožďupávám puklinku. Nakonec to nevydržím. Většinou do toho jako Eva v ráji zatáhnu také svého Adama,  tedy Tomáše: „Chceš kousek chleba?“ zeptám se nevinně. Neřekne ne, nemůže – protože tu chleba už hezkou chvíli tak krásně voní, protože mě slyšel už několikrát vzdychat, že se nejspíš moc povedl, a protože kdyby řekl ne, neměla bych komplice a musela bych ve svém odhodlání vydržet. Neřekne ne a já se s ním za to pěkně spravedlivě podělím o patku.  Ukrojím ale důsledně velikou patku, aby ta půlka patky byla pořád dost velká!

Chleba již nakrojen, někdy i dvakrát, pořád ještě horký – je většinou okolo deváté hodiny večerní. Můj chleba je totiž důsledný. I když na kvásek jsem zadělala v noci den předem a hned ráno vypracovala těsto, dává si s kynutím načas. V zimě mu to jde na radiátoru rychleji, ale taky na sebe moc nespěchá. Je prostě důsledný.

Důsledného člověka si představuji asi takto: Je středního vzrůstu, má krátké vlasy a hlavně, co řekne, to udělá; když se do něčeho pustí, nepřestane, dokud vše řádně nedokončí; stojí si pevně za svým; má své zásady a na těch si trvá.

Důsledný chleba, ten můj, vypadá takto: