PF 2015

Kam s nimi? Do kapra!

Může se stát, že si nevíte rady, co komu dát. Může se taky třeba stát, že byste si rady věděli, ale dotyčný či dotyčná si střádá na něco většího a přeje si ze všeho nejvíc příspěvek do kasičky. Může se stát i to, že už nestíháte dárek koupit (ale přitom ještě stíháte si v předvánočním shonu hezky v klidu domova trošku zakutit). Taková naditá obálka také potěší, ale kdo příhodnější by mohl přinést ty barevné papírky než pan kapr, jehož šupinky prý přinášejí štěstí a dostatek peněz?

Tak pojďme spolu na něj!

Nejdřív si uložte a vytiskněte šablonku. Velikostí a poměrem stran by měla odpovídat papíru A4, kdyby se vám obrázek stáhl menší, upravte před tiskem na celou A4. (TIP - nemáte-li tiskárnu, stejně dobře poslouží papír přiložený na monitor a tužka, na kterou nebudete surově tlačit ;-) ).

Máte-li vytištěno či obkresleno, zkontrolujte, jestli se vám do šupinek vejdou na šířku bankovky (může být i malinko menší než na obrázku, peníze tam po složení budou mít místa dost. Jestli ano, vystřihněte z papíru kapříka i jednotlivé šupinky. Potom šablonku přišpendlete nebo obkreslete na filc, který bude tvořit spodní část kapříka (je vhodné zvolit tmavší kontrastnější barvu, než barvu vrchního filcu) a vystřihněte zhruba tři milimetry kolem šablonky.

 Nejlepší by bylo použít tlustší filc, pokud nemáte jako já a chcete kapříka pevnějšího, vystřihněte z filcu ještě jednu vrstvu. Vrchní filc by byl také lepší silnější (ale nemusí to být, jen pak bude kapr živější a pružnější!), můžete si pomoct vlizelínem (podžehlete filc ještě před vystřižením kapra) nebo také druhou vrstvou filcu. Tentokrát vystřihnete filc přesně podle šablonky a také šupinky.
(TIP - pokud máte ostré nůžtičky, vystřihněte šupinky opatrně přímo v celém tvaru, šablonku vytiskněte ještě jednou a dejte nějakému blízkému dítěti k pomalování a nalepení filcových šupinek ;-) ).

Všechny vrstvy položte na sebe a přišijte při krajíčku kapra. Máte-li šicí stroj či jste-li líní jako já, projeďte to strojově, ale můžete je sešít i ručně bavlnkou. Použijte steh na spodních fotografiích, kterým také "vykreslíme" kaprovi ploutvičky. Šijete přibližně stejně dlouhé stehy se stejně dlouhými mezerami, nakonci otočíte a jedete zpět - zpátky vedete steh hezky v mezerách. Díky tomuto stehu budete mít pěknou i spodní stranu kapra. Začínejte a také končete s bavlnkovými uzlíky schovanými ve vnitřních bočních spojích (aby nebyly vidět ani z jedné strany).

TIP - kapra můžete také vycpat, přišít poutko a pověsit na stromeček. Kapra potom musíte šít ze tří vrstev filcu, s horní prošupinkovanou vrstvou nejdříve prošijete ozdobně ploutvičky a poté s ještě jednou spodní vrstvou prošijete kapra dokola při krajíčku - podobně jako srdíčko níže - necháte si kousek neprošitý, kterým kapra vycpete (nejlépe dutým rounem, ale dobře poslouží i obyčejná vata) a pak nazpět prošijete mezery. I do vycpaného kapra můžete za šupinky zasunout bankovky.

Tak kapr je prošitý, ploutvičky jsou ozdobně prošité také, na očko můžete použít knoflíček jako já nebo je také vyšít. Ten můj je prošitý durch, očko z jedné strany tvoří z knoflík, z druhé strany kapřík spinká...

Moji kapříci totiž po darování peněz budou sloužit jako ozdobné podtácky!

A to je vše :-) Tedy skoro:

Máte rádi Brahmse?

Řekni mi, že čteš, a já ti povím, že je to dobře. Ať už jsou to romány, fantasy, denní tisk, odborná literatura, harlekýny nebo detektivky, určovat podle toho, jaký jsi člověk, to rozhodně nebudu. Ne, že by to, co člověk čte, na něj nemělo žádný vliv, ve skutečnosti to ale vůbec nemusí vypovídat o tom, jestli je dobrým člověkem.

Za to, že a co čtete, se stydět nemusíte, ale pokud chcete přelstít takové lidi jako já, kteří s oblibou zvědavě šmírují, co druzí v dopravních prostředcích čtou, retro sešitový obal na knihu se vám bude hodit jako ušitý. Naše sešitové maskování před zvědavci a ušpiněním knihu ochrání!

A na tom mně osobně nejvíc záleží. K výhodám zmoudřelé dospělosti patří, že ostatní čím dál méně vědomě i podvědomě posuzujete podle vzhledu, majetku, vzdělání či snad sečtělosti. Zejména během posledních čtyř let jsem potkala tolik lidí, že bych mohla vyprávět o tom, jak málo můžou tyto dané proměnné odpovídat předpokládaným vlastnostem a chování. Vyprávět to ale nebudu, čtěte knihy, tam to všechno je!

Dobrou zprávou ovšem je, že dobrý člověk ještě žije ( - kdo nevěří, ať se kouká kolem a na internetu – požehnané budiž toto přeinformované médium za dodávání víry v lidi). Stejně jako dobré knihy. Stejně jako dobré názvy pro ně. Také si vybíráte četbu podle názvu? Já ne vždy, ne výhradně, ale velice často - a málokdy jsem litovala. Na světě nejsou jen pomeranče, Paměť mojí babičce, Nebe nezná vyvolených… Některé názvy nenechají knihu zavřenou. A propó – máte rádi Brahmse?

Když jsem u těch dobrých lidí, Johannes Brahms byl dle životopisců a Wikipedie velkorysým a laskavým člověkem, který nezištně pomáhal talentovaným umělcům. To Françoise Saganová, francouzská rebelka, která přitáhla k sobě mou pozornost právě názvem knihy Máte ráda Brahmse?, byla poněkud rozporuplnější osobou. 

Nespoutaná autorka okouzlila mé náctileté srdce tak, že jsem si od ní v zátahu přečetla všechno (všechno = dostupné v blízkých knihovnách). To se mi ještě nestalo, říkala jsem si tehdy. To se mi často nestává, říkám si dnes. Vlastně bych to dokázala vyjmenovat prsty jedné ruky – Jules Verne (na toho jsem si tehdy s Francoise nevzpomněla), Karel Čapek, Françoise Saganová a a.. no jistě Agatha Christie. Sama nevím přesně, proč zrovna oni. Kdysi ve škole četly některé holky jednu knihu za druhou od Lenky Lanczové. Nešlo mi do hlavy, že někdo může číst od jednoho autora „všechno“. S Françoise Saganovou jsem strávila jedno krásné léto a důvěrně jsem jí začala říkat „moje Lenka Lanczová.“

A kdo je vaše Lenka Lanczová?

 

Obrázky z léta

To jsem si tak, po roce oživených řidičských schopností dostatečně sebevědomá, abych vezla dítě, naložila moje malé holky a vyrazila s nimi na výlet. Uprostřed týdne, protože se mi teď týden na pondělí, pátek, sobotu, neděli nedělí, prostě jen tak, protože je léto a k létu odjakživa pro nás se sestrou patřily prázdniny u babičky a dědečka.

Pro malou Barborku je "pojedeme za prababičkou a pradědečkem" okamžitě spouštěčem hlášky "chceš pohladit slepicu". Od doby, co byla babička v nemocnici a dědeček se ujal starosti o krmení zvířat, byl vnesen do tohoto každodenního úkolu řád. Jako do všeho, do čeho se kdy dědeček pustil.
Nevím, jak moc si na řád potrpí zvířátka, v každém případě tato černá slepice si dědečka tak oblíbila, že si ji dědeček při každém krmení musí hladit. A nechá se vzít i do náruče a hladit i od jiných. Třeba od malé Barborky k její velké radosti.

Vím ale jistě, že jistá míra babiččina chaosu stojí za úspěchem a neopakovatelností jejího vyhlášeného kuchařského umění. Když se sestře onehdy nepodařilo uvařit stejně dobré bramborové knedlíky, při další návštěvě jsme měly názornou ukázku, abychom viděly "kolik" se tam přidá té mouky, protože babička nějakou váhu vůbec nepoužívá. Na babiččinu instruktáž se dědeček nemohl dívat, proto nás příště čekal  připravený podrobný recept. Já se do nich ještě nepustila, za to jsem si ho pod názvem "Bramborové knedlíky podle babičky - přesný recept zaznamenal dědeček" přepsala do své kuchařky - úplně jsem při tom viděla, jak dědeček každé přisypání mouky bere babičce z ruky, pečlivě odvažuje, sčítá a tak ingredience v receptu jsou zaznamenány na gram přesně, každý krok detailně popsán. To by bylo, abych je pak neměla jako od babičky!

Jisté je, že babiččiny polívky se zásadně podílely na mé definici "jsem polívková", sedmikrásky na louce za domem, kde jsme jako malé běhaly, přidaly "sedmikrásku jako mou nejoblíbenější květinu" a zasunuté vzpomínky na uspávání v ložnici jistě stály za tím, že se mi nejlépe a nezdravěji spí v chladu. Chvála chladných ložnic!

Nejoblíbenější hrníček. Nepřekonatelný kynutý štrůdl. Vánoce, Velikonoce, svátky - vše pěkně pospolu vystavené.. Zavedou někdy má vnoučata také takový eklektismus do mé domácnosti, nebo tomu přidělím krabičky a pečlivě vše v nich schovám do skříněk? Budu po babičce nebo po mamince? :o)


Popíjíme kafíčko, vykládáme, mlsáme, krásně nám je. Na malé děti je ale takové vykládání dlouhé, musíme Barborku unavit na seně.

Kdy a jak se to přesně stane, že malý člověk přestane mít práci rád? Když snad skoro každé dítě ze začátku tak strašně rádo pomáhá - s nádobím, vařením, pečením, vysáváním nebo i s hrabáním sena...

"Ještě to shrábnu okolo a půjdeme", řekl dědeček a pustil se do shrabování zapomenutých klásků. Na paty se mu pověsil červený nohsled, který se s vervou pustil do toho stejného - ovšem s opačným výsledkem.

Možná, když ti okolo nemají na pomoc toho malého trpělivost (i když vím, že v přemíře úkolů, stresu a práce se skutečně často na takové zdržení nedostává trpělivosti).... Možná když všude okolo slyší, že se někomu "nechce", když vnímá, že od práce se každý okolo drží dál, že to dobré je zábava a volný čas, ne práce. Jak propastný rozdíl od generace mých prarodičů, za jejichž mládí platila práce za hodnotu samu o sobě. Můj dědeček říká, že práce je vlastně to jediné, z čeho má člověk opravdu radost. Jak stárnu, čím dál víc chápu, jak to myslí, a že má pravdu. Naučit své děti mít práci rád - to je jedna z nejlepších věcí, co jim rodiče můžou do života dát.

Po jajodové zmrzlině to unavené dítě znovu ožilo! Tak dáme ještě procházku s babičkou okolo vesnice.

Když nejde pampeliška zfouknout, Barborka si hnedle poradí. Poznat rmen od heřmánku se bude hodit (ptám se na to snad vždycky, budu si to tentokrát už pamatovat? :o) )

Kdo pozná třezalku?




K večeru přijiždíme s úplně "vytuhlou" Barborkou v autosedačce. Zatímco dospává, očišťuji poklady, co jsem si od babičky přivezla.

Poklady z babiččiny zahrádky.

Tak jsme se krásně měly!

Vše o fashionblogování

   Můj pan Hyde se probouzí k životu v okamžiku, kdy zmáčku power tlačítko na notebooku. Chvíli mu trvá, než otevře oči, provede všechny své obvyklé procedury po probuzení a uvolní myš k obvyklým hrůzným počinům: zběsilému pokládání položek na plochu bez ladu a řádu, až už není vidět ani malý souvislý kousek z wallpaperu. Chaotickému plnění oblíbených internetových záložek do připravených složek (často s podobným názvem, jak je postupně vytvářím znovu a znovu, když se nemůžu ke starým doklikat) a hlavně mimo ně. Ukládání fotek do nesouvisejících složek, jejich upravováním a uložením novým nelogickým přejmenováním.
   Pan Jekyll, tedy já, je v běžném životě více než běžně pořádný, upravený, uspořádaný, spořádaný. A tak se mu vždycky (už po čtvrté v mém pc životě) skoro tak nějak uleví, když se obrazovka najednou nerozsvítí. I ta ztráta dat (pan Hyde má pochopitelně velký problém se zálohováním), která zprvu vypadá hrozivě, vlastně není tak citelnou ztrátou (pan Hyde má také problém rozhodnout, co jsou a co nejsou důležitá data – když se nakonec podaří data zachránit a uložit kamsi na bezpečné místo, zjistím, že vlastně moc těch dat důležitých nemohlo být, když jsem se za nimi téměř nevypravila).

   Ostatně naditá záložková složka „Blogy“ stejně nebyla vůbec otevírána. Kdysi jsem si pečlivě uložila sledování oblíbených blogů v googlu účtu, zakrátko změnili design, a pan Hyde zásadně odmítl udělat pár kliknutí navíc, aby tento seznam našel.
   Takže mi zůstaly mé „rozcestníky“. To jsou blogy, které byly první (pěkné či příhodné), jejichž název prostě vyťukám do vyhledávače a z nich se pak dostanu k dalším blogů a z těch pak případně k dalším. Všechny mé oblíbené blogy hezky v klikací řadě. Jak snadné, říká si pan Hyde. Má třeba foodblogový rozcestník, řekněme desingově interiérový a inspirační rozcestník a také fashionblogový rozcestník. U fashionblogového světa je však problém se změnou vkusu, přízní a obecně nestálostí (ono taky jak jinak, vždyť móda je tak proměnlivá!), následkem čehož se odkazující blogy různě vykazují a vůbec se na ně nedá spolehnout.

   Ono vůbec ten fashionblogový svět je hladina rozčeřená a kontroverzní. Bývá mu vyčítáno ledasco, ale já mám pro něj slabost. Byl mou prokrastinační záchranou při psaní diplomky o ekomódě (ano, vlastně to byl průzkum), chytila jsem vznik a sledovala rozvoj české scény. A protože si už jen fajnšmekrovsky vybírám a protože nečtu diskuze a komentáře (skvělé pravidlo pro internetový život), tak si jejich "čtení" prostě užívám. A vím, že to není jen tak vést si zajímavý a dobrý fashion blog. Je kolem toho spousta tvrdé  práce.

   Tak předně fotky. Bez fotek to vážně nemá smysl. A pokud to chcete dělat dobře, nestačí použít jen nějaké fotky. Jako třeba výcvaky z běžného života. Co na tom, že sladění je do poslední perličky dokonalé, když musíte motýlem zakrýt nechtěnou osobu v záběru.

   Dále se musíte chtít fotit. I když z fotky neutečete, na fotce se to pozná.

   Je dobré také mít někoho, kdo vás bude fotit. Fotit svůj odraz v zrcadle nebo snažit se vlézt do záběru objektivu v natažené ruce svědčí o tom, že to s fashion blogováním nemůžete myslet vážně. Nejzajímavější jsou bezpochyby fotky z plenéru. A aby to mělo příběh. Nejen "jsem venku a fotím se", ale třeba "jedu na kole", "byla jsem v lese" nebo "jdu na poštu a ono prší".

   A hlavně nezapomínat na to, že jde hlavně o módu. Tedy nejen kde a jak se vyfotíte, ale hlavně, co máte na sobě.

   Chcete-li inspirovat ostatní nebo ukázat jim, na co máte či nemáte, nezapomínejte na popisy outfitů.

Velká: Kabát z vlastní tvorby, hedvábný šátek od Wolfa, minibaretka a šperková sada k ní ladící od puntíka. 
Malá: Kabátek a čepice z vlastní tvorby její maminky, kalhoty taktéž, boty Fare obuv.

   Vedete-li si fashion blog, měli byste módou žít. Ne abyste z domu vylezli nenalíčení a nenamódění, i když si jen odskočíte na nákup.

   Často bývá fashionblogerům vyčítáno, že se zaprodávají různým značkám (a zejména laciným módním řetězcům s temnou přítomností), které je zvou do showroomů a zahrnují je dárky, aby o nich fashionblogeři pak nekriticky referovali. A hlavně nošením jejich zboží jim dělali na svých již hojně sledovaných (outsidery si do showroomu  nikdo nepozve) blozích docela levnou reklamu. Nu, co k tomu říct.... Občas to tak na fashionblozích opravdu vypadá.

   Sama nejraději sleduji blogy, které mají co osobitého ukázat (originální styl, ať už je jakéhokoli stylu) nebo které mají co zajímavého říct (těch je ve fashionblogosvětě méně). S oblibou ale také pozoruji profesionalizované blogy, když to i přes neskryté reklamy a často i přes mladý věk pisatelek dělají vážně dobře. Čeho si však cením úplně nejvíc, když někdo tu módu umí nosit. Na fashionblogu i na ulicích. Ať už má na sobě třeba něco bláznivého, nemá v očích takové to "vidíte, co mám na sobě". Ani není přespříliš naaranžovaný, až by vám hned bylo jasné, že o tom, co má na sobě, přemýšlí až příliš dlouho a příliš často. Nenosí to kvůli pozornosti druhých (tu ale dokáže přijímat s přirozeností) a cítí se v tom dobře. Na nic si nehraje - takový prostě je. Pořád. Jako moje sestra.
Ono nikdy nevíte, kdo vás kde šmíruje.

   Takové ty dovětky, jak běží u filmů se závěrečnými titulky:


- Na fotkách je moje sestra a neteř, s jejichž laskavým svolením a s větší či menší ochotou jsem je neplánovaně a v akci fotila, když to zrovna šlo.

- Téměř na všech  fotkách jsou obě modelky oblečeny do šatečků, sukýnek a kabátků vlastní výroby - úchvatné kousky mé sestry najdete také ZDE (obchůdek jí momentálně trochu zeje prázdnotou, pro lepší pokochání koukněte TU).

- Moje sestra si nevede i přes  mé dlouhodobé naléhání fashionblog a zřejmě ani nikdy nepovede. A přitom zrovna takový, kde by se fashionistka oblékala do svých vlastních výtvorů, tu vyloženě chybí! Nebo znáte nějaký?

- Za skrytou reklamu na puntíka a pointu pozvu dneska v poledne obě holky na domácí bramboračku a rýžový nákyp. Puntík také dlouhodobě výměnou za chodící reklamu zahrnuje mou sestru dary.

Příště

Dnes tomu jsou přesně tři měsíce, co jsem upekla rozlučkové muffíny, naposledy vypnula počítač, zavřela přepážku, vyklidila skříňku, zkrátka sekla s prací v práci. Po čtyřech dlouhých a „jen dočasně“ létech, po roce dodávání si odvahy jsem skočila. Znajíc kam – do neznáma. Krásný to den!

Stýská se mi po skvělé šéfové, výhledu z okna, pěkném prostředí, fajn kolegyni a také po tom dostávat za práci zaplaceno.

Můj první den v nové práci mi moje nová šéfová upekla bábovku, můj nový kolega mě ohromně srdečně uvítal a slunce mi tak krásně svítilo pod šicí stroj. Ještě krásnější to den!

A jak to vypadá po třech měsících?
Tak předně se ukázalo, že moje šéfová má naprosto nereálné představy o tom, co všechno jsem schopna za den zvládnout. Taky má pořád spoustu různých plánů a bábovky mi už nepeče. Jen se divím, že pořád taktně mlčí nad tím, jak odkládám některé věci, které jsme si jasně řekly, že by bylo dobré udělat, či dokonce pravidelně dělat.
Z mého kolegy se vyklubal totální flákač! Půlku pracovního dne prospí a co hůř – nejraději na mém klíně. Když pracuji na počítači, tak mu tohle harašení mohu tolerovat, ale hrbit se s ním u šicího stroje, od kterého ještě navíc musím odbíhat k žehličce, to je vážně problém. A tak často máme mezi sebou spory a skoro až na sebe štěkáme!

Daří se střídavě oblačně, ale jsem na cestě a vážně šťastná. Připravená na to, že možná z ní budu muset sem tam odběhnout, ale rozhodně tééé cesty se nevzdáám!

Co mi ale docela chybí, co už si teď příliš nedopřávám, byly moje úterní dopolední blogové výlety. Většinou nikde nikdo, práce hotová nebo ještě nepřipravená a tak jsem si klíďo píďo dvě i tři hodiny téměř bez vyrušení projížděla různé blogy. Food blogy. Blogy o bydlení. O knihách. O podnikání. A fashion blogy.

Černý kůň

Náš Černý kůň se, jak jsme očekávali, černým koněm nestal. Přesto jsme si celou nominaci skutečně neskutečně užili. Já kupříkladu i tím, že ze samé podpory a sdílení se svým mužem jsem zničehonic samovolně přešla do tohoto povážlivého plurálu! Budiž mi omluvou, že to na mě přišlo, až těsně před/záhy po vyhlášení, do té doby jsem jasně rozlišovala JEHO sbírka, Tomáš BYL nominovaný, žádné "uvidí se, jestli vyhrajeME". Abych ten humbuk okolo toho, který začal zčistajasna nečekaně jedním telefonátem, a pak se velice poklidně a nehumbukově dva měsíce pozvolna vlekl přes malou recenzní zmínku k autorskému čtení, až po čtrnáct dní na to k vyhlášení vítěze, trochu rozřinčela, usmyslela jsem si, že oslavím úspěch mého muže ušitím jednoho modrobílého širokánského košiláčka a ještě uplstěním knírku, který by už jen potvrdil mužnost jeho široširé hrudi.

Že to nedává smysl? Košiláček, kůň, sbírka, knírek, nominace? Tak v tom případě tam musím přidat ještě slovo Oringle. U Petry na blogu jsem totiž narazila na nabídku výměny. Takový starodávný systém - ten umí to a ten zas ono a všichni dohromady budeme mít (ra)dost! Mlsně jsem koukala už u první výzvy, ale troufla jsem si až po zopakování. A myslela jsem si původně úplně na něco jiného - na obrázky do chodby. Na chodbě mám totiž už rok a půl pověšené dva rámečky. Před tím byly půl roku položené ladem bokem a připravené k nějakému vlastnoručnímu zaplnění, až jsem jednou řekla: "Dost již! Muži, pověs mi je, mě to bude aspoň více motivovat." Po roce a půl tedy chodíme dál kolem krásných prázdných rámečků a teď taková příležitost chytit dvě mouchy do jedné dlaně!

Petra vytváří krásné obrázky, líbí se mi od ní v podstatě naprosto všechno a kdybych nenarazila na svou nerozhodnost (ono totiž takové obrázky do domu jsou vždy velmi těžkou rozhodovací zkouškou, kterou blíže vysvětlím v nějakém dalším blogu s domácím dobrodružstvím), už by nám na chodbě prázdné rámečky nevisely. Ale to by mě pak také nenapadlo něco docela jiného, mnohem lepšího, co zaplní další naše prázdné obrazové místo a koneckonců i další prázdný, byť dosud nevisící, rám. A tak jsem si vymyslela na Petru obraz na míru, obraz na Tomášovu báseň!

Obraz jsem předem konzultovala s mým vrchním básníkem, k jehož poctě a věčné slávě nám v bytě také viset má, i báseň vybral sám. Jinak měla ale úplně vše v rukách Petra a z výsledku jsme byli oba úplně nadšení. Ten obraz k básni, k nám, k bytu totiž sedne jedna báseň. No vážně:

Celý příběh je ještě opepřen určitými náhodami (jakože třeba Petra psala diplomku na téma nositelů Ceny Jiřího Ortena, jakože je fanynka Poirota...), které nám tomu všemu daly punc osudové záležitosti.

Z veletrhu Světa knih jsem si navíc ještě přivezla desku na ten gramec pod obrazem, kterou jsme jako malé se sestrou milovaly a kterou jsme měly bohužel jen půjčenou, a také obrázek od malých ilustrací, kterou okukuji také dlouho a přímo na tento obrázek si dlouho myslím. To jsme totiž celí my i s Béděm (i když ten má kratší nožičky)!

A také jsme si přivezli chřipku, která nás oba úplně zdolala. Za oknem nám zatím vyrostla pouť, a tak Křemílek s Vochomůrkou čekají, až se malá Barborka vykolotočuje a teta uzdraví, aby jí jejich zamilovanou desku mohla pustit. Chřipku si tu léčíme hlavně pomocí canisterapie. Náš canisterapeut je vyznavačem tzv. pasivní drbací metody, kdy pacient je pouze neustále a všude vystavován možnosti léčit se drbáním vždy vystaveného psího bříška, samotná aktivní léčba pak spočívá už jen na pacientovi.

Přiznej barvu!

Beruška se nám sedmkráte přiznává k červené hned za brankou. U potoka Béďa ohlašuje bílou a žlutou.

 Kolem kostela nás příroda jednoznačně přesvědčuje o zelené.

Ale pak zničehonic vytáhne jasný trumf: fialovou!

 Béďa sám se přiznává k barvosleposti a hlavně k tomu, že ho mnohem víc než barvy zajímají vůně. Žejo?

U Pointy vyhrává barva barevná!

A mně doma přibylo něco voňavého a něco barevného. Ale o tom až příště, teď už honem brm brm zase do práce.