Když nevíte, jak začít, je nejlepší začít od konce.
V mém případě od patky. Naprosto vždycky a důsledně porušuji svoje
odhodlání nechat chléb tak, jak se má a patří, po upečení důsledně vychladnout
a až pak do něj zakrojit. Půl hodiny obcházím jakoby náhodou kolem něj, nasávám
vůni a pálím si prsty při zkoušce křupavosti jeho kůrčičky. Když mi při pečení
rupne, což se mu a mně i po roční intenzivní praxi stále občas stane, provinile
ožďupávám puklinku. Nakonec to nevydržím. Většinou do toho jako Eva v ráji
zatáhnu také svého Adama, tedy Tomáše:
„Chceš kousek chleba?“ zeptám se nevinně. Neřekne ne, nemůže – protože tu
chleba už hezkou chvíli tak krásně voní, protože mě slyšel už několikrát
vzdychat, že se nejspíš moc povedl, a protože kdyby řekl ne, neměla bych
komplice a musela bych ve svém odhodlání vydržet. Neřekne ne a já se s ním
za to pěkně spravedlivě podělím o patku. Ukrojím ale důsledně velikou patku, aby ta
půlka patky byla pořád dost velká!
Chleba již nakrojen, někdy i dvakrát, pořád ještě horký – je
většinou okolo deváté hodiny večerní. Můj chleba je totiž důsledný. I když na
kvásek jsem zadělala v noci den předem a hned ráno vypracovala těsto, dává
si s kynutím načas. V zimě mu to jde na radiátoru rychleji, ale taky
na sebe moc nespěchá. Je prostě důsledný.
Důsledného člověka si představuji asi takto: Je středního
vzrůstu, má krátké vlasy a hlavně, co řekne, to udělá; když se do něčeho pustí,
nepřestane, dokud vše řádně nedokončí; stojí si pevně za svým; má své zásady a
na těch si trvá.
Důsledný chleba, ten můj, vypadá takto:
