Černý kůň

Náš Černý kůň se, jak jsme očekávali, černým koněm nestal. Přesto jsme si celou nominaci skutečně neskutečně užili. Já kupříkladu i tím, že ze samé podpory a sdílení se svým mužem jsem zničehonic samovolně přešla do tohoto povážlivého plurálu! Budiž mi omluvou, že to na mě přišlo, až těsně před/záhy po vyhlášení, do té doby jsem jasně rozlišovala JEHO sbírka, Tomáš BYL nominovaný, žádné "uvidí se, jestli vyhrajeME". Abych ten humbuk okolo toho, který začal zčistajasna nečekaně jedním telefonátem, a pak se velice poklidně a nehumbukově dva měsíce pozvolna vlekl přes malou recenzní zmínku k autorskému čtení, až po čtrnáct dní na to k vyhlášení vítěze, trochu rozřinčela, usmyslela jsem si, že oslavím úspěch mého muže ušitím jednoho modrobílého širokánského košiláčka a ještě uplstěním knírku, který by už jen potvrdil mužnost jeho široširé hrudi.

Že to nedává smysl? Košiláček, kůň, sbírka, knírek, nominace? Tak v tom případě tam musím přidat ještě slovo Oringle. U Petry na blogu jsem totiž narazila na nabídku výměny. Takový starodávný systém - ten umí to a ten zas ono a všichni dohromady budeme mít (ra)dost! Mlsně jsem koukala už u první výzvy, ale troufla jsem si až po zopakování. A myslela jsem si původně úplně na něco jiného - na obrázky do chodby. Na chodbě mám totiž už rok a půl pověšené dva rámečky. Před tím byly půl roku položené ladem bokem a připravené k nějakému vlastnoručnímu zaplnění, až jsem jednou řekla: "Dost již! Muži, pověs mi je, mě to bude aspoň více motivovat." Po roce a půl tedy chodíme dál kolem krásných prázdných rámečků a teď taková příležitost chytit dvě mouchy do jedné dlaně!

Petra vytváří krásné obrázky, líbí se mi od ní v podstatě naprosto všechno a kdybych nenarazila na svou nerozhodnost (ono totiž takové obrázky do domu jsou vždy velmi těžkou rozhodovací zkouškou, kterou blíže vysvětlím v nějakém dalším blogu s domácím dobrodružstvím), už by nám na chodbě prázdné rámečky nevisely. Ale to by mě pak také nenapadlo něco docela jiného, mnohem lepšího, co zaplní další naše prázdné obrazové místo a koneckonců i další prázdný, byť dosud nevisící, rám. A tak jsem si vymyslela na Petru obraz na míru, obraz na Tomášovu báseň!

Obraz jsem předem konzultovala s mým vrchním básníkem, k jehož poctě a věčné slávě nám v bytě také viset má, i báseň vybral sám. Jinak měla ale úplně vše v rukách Petra a z výsledku jsme byli oba úplně nadšení. Ten obraz k básni, k nám, k bytu totiž sedne jedna báseň. No vážně:

Celý příběh je ještě opepřen určitými náhodami (jakože třeba Petra psala diplomku na téma nositelů Ceny Jiřího Ortena, jakože je fanynka Poirota...), které nám tomu všemu daly punc osudové záležitosti.

Z veletrhu Světa knih jsem si navíc ještě přivezla desku na ten gramec pod obrazem, kterou jsme jako malé se sestrou milovaly a kterou jsme měly bohužel jen půjčenou, a také obrázek od malých ilustrací, kterou okukuji také dlouho a přímo na tento obrázek si dlouho myslím. To jsme totiž celí my i s Béděm (i když ten má kratší nožičky)!

A také jsme si přivezli chřipku, která nás oba úplně zdolala. Za oknem nám zatím vyrostla pouť, a tak Křemílek s Vochomůrkou čekají, až se malá Barborka vykolotočuje a teta uzdraví, aby jí jejich zamilovanou desku mohla pustit. Chřipku si tu léčíme hlavně pomocí canisterapie. Náš canisterapeut je vyznavačem tzv. pasivní drbací metody, kdy pacient je pouze neustále a všude vystavován možnosti léčit se drbáním vždy vystaveného psího bříška, samotná aktivní léčba pak spočívá už jen na pacientovi.

Přiznej barvu!

Beruška se nám sedmkráte přiznává k červené hned za brankou. U potoka Béďa ohlašuje bílou a žlutou.

 Kolem kostela nás příroda jednoznačně přesvědčuje o zelené.

Ale pak zničehonic vytáhne jasný trumf: fialovou!

 Béďa sám se přiznává k barvosleposti a hlavně k tomu, že ho mnohem víc než barvy zajímají vůně. Žejo?

U Pointy vyhrává barva barevná!

A mně doma přibylo něco voňavého a něco barevného. Ale o tom až příště, teď už honem brm brm zase do práce.

Kapesné

Pusťte mi dokument o výrobě v podstatě čehokoli a máte ode mě pokoj. Pokud bude černobílý, z pásové linky a z výroby něčeho naprosto běžného nebo naopak naprosto záhadného, tím lépe. Klidně se mě zbavíte na celý den. Stejně tak miluji obrázkové návody na různé vychytávky, jak se co dělá. Internet jich je plný a ke mně přicházejí většinou nečekaně na facebooku. Nehledám je, neschovávám, ale když mě přepadnou, jsem šťastná o to víc.

Naopak nijak se nehrnu k návodům a postupům, když podle nich mám něco dělat. Naladit čas na videu. Zapnout program na nové pračce. Sestavit skříňku. Upéct dort. U čeho bych mohla způsobit nezvratné škody (dort, skříňka), tam se přemůžu, u ostatního neohroženě bojuji bez návodu jen s vlastní intuicí.

Tak by se mi líbilo mít na blogu také rubriku „Jak se to dělá“, byť vzhledem k její pracnosti nikterak častou. Než někdy v daleké budoucnosti vypátrám, jak si vlastně lze blog rozrubrikovat, rovnou naservíruji první příspěvek. Jistě by to vypadalo lépe, kdybych více přemýšlela nebo si našla rady či postup, jak se dělá příspěvek „jak se to dělá“... Takto to máte takto:

Co k tomu potřebuji?

Ruční papír podle vkusu, já vybrala jednoduchý smetanový s kousky blyštivé slídy, zelený s kousky trávy a pak rýžový červený (ten je jemnější). Tužku, stříbrnou fixku, tuš, pero, nůž, akvarelové pastelky, papírovou lepící pásku, které nevím, jak se říká. Fólii, drátek, kleštičky... 

Na co to potřebuji?

Budu vyrábět přání. Slavnostní. Originální. K významnému jubileu. Pro babičku. Růženku.

Chci je mít zdobné, s nádechem starých časů, s růžemi.

Ruční papír upravím do potřebného tvaru, přebývající okraj je dobré nestříhat, ale odtrhnout podle pravítka a ještě kraj "otlapkat" prsty, aby souzněl s ostatními přirozenými nepravidelnými okraji ručního papíru. Dekorativní kroucanec kroutím tužkou na papíře tak dlouho, až jsem s ním spokojená. Musí mi hezky orámovat plánovanou kytici růží. Pokud vám kroucení nejde, inspirujte se na google obrázcích, jen nezadávejte heslo kroucanec (schválně kdo asi může takové slovo používat a vyjede vám v obrázcích :o) ), ale lépe ornament. Nejsem zrovna zručná kreslířka, proto si výsledný kroucanec raději zrcadlově překreslím měkkou tužkou na průsvitný papír, otočím a obtáhnu už na přáníčko. Narozdíl od kopíráku takto jemně obtisklá tuha se potom mnohem lépe gumuje.

 

Na kroucanci si vyznačím silnější místa (ideálně v zákrutách), která vyřežu. Je třeba si dát akorát pozor na to, aby se nikde nespojily a po vyřezání z kroucance drze jako kousky nevypadly z přáníčka. Ještě před vygumováním kroucance si zbylé čáry lehce vytlačím kružítkem nebo kovovou špičkou pentelky, abych o ně nepřišla úplně. Pak gumuju a gumuju. Nakonec celý kroucanec obtáhnu stříbrnou fixkou (stojí za to si pořídit kvalitní, ty levné stříbrné stáhnou přáníčko o level níž, to je pak lepší obtáhnout kroucanec černou fixkou  nebo tuší).

Dovnitř ozdobně napíšu přání. A je z půli hotovo!

 

Pruhovaná svadba

Datum: 30. 3. 2013 v 11 hodin dopoledne.

Místo: „Parádní seknice“, u obřadního francouzského okna.

„Sešli jsme se tu v tento krásný jarní den…

abychom spojili tyto dva košiláčky ve svazek manželský...“

A dál už to znáte. Jenom taková malá svatba, nic velkého, nic vážného. Tedy ne, že by to košiláčci nebrali vážně, berou se naprosto vážně! Matrikářka si na to vzala krajkovou halenku, nevěsta má kytici a okolo nich jejich nejbližší.

A už jsou svoji a už jsou šťastni! Ještě svatební foto:

V takovou chvíli by se hodilo přidat ještě nějaké moudro. Jak to jako udělat, aby jim to štěstí vydrželo, zůstalo u nich. Myslím, že na to těžko najít univerzální recept. Ale asi by v něm neměla chybět alespoň tato ingredience: snaha z obou stran myslet na druhého a občas kvůli tomu zapomenout na sebe samotného. Což ovšem předpokládá, že tam už zamícháte lásku, jinak k té snaze schází motivace, a taky špetku štěstí na tu správnou osobu, s kterou to celé pečete.

Ale že jsme akorát oslavili čtyřleté výročí našeho manželského štěstí, a to by někdo mohl tvrdit, že je na mudrování málo, tak radši schovám moudro velkému zkušenému košiláčkovi do kapsičky a budu přát nám, košiláčkům a všem ostatním, kdo o to stojí, aby jim to vydrželo.

Když se dívám na naše babičky a dědečky, ty spolu šťastné, tak si říkám, že ta snaha za to stojí.

 

Co však můžu závěrem říct naprosto přesně a pravdivě,
že tato polštářková věž měří 74 cm, protože jsem to měřila.
Taky jsem se půl hodiny snažila, aby mi nespadla a vydržela na focení, což se nakonec povedlo, asi tak na tři vteřiny, což je na vyfocení docela málo. Proto ji nakonec vzadu jistí velké pravítko.

Proměna

Naše redakce vybrala pro náš jarní speciál pana Bedřicha, který po dlouhé zimě požádal náš magazín o pomoc s vytvořením jarní image. Proměny se ujal zkušený dream team studia Postřižiny. 

  Pan Bedřich, ač drsnosrstý jezevčík, má poměrně jemné, přirozeně se vlnící vlasy. Péči o svůj vzhled dosud nevěnoval velkou pozornost a i nadále vzhledem ke svému pracovnímu vytížení nehodlá svému zevnějšku věnovat každodenně příliš času. Že mu panička už delší čas říká, že vypadá jako zvíře z Krásky a zvířete, mu nevadí, naopak chápe to jako zjevnou lichotku. Co se ho však dotýká více, že jej používá jako poznávací znamení při předávání kvásku („budu mít s sebou malého pejska se sestřihem typu smeták“). Smeták je už od štěněčích let jeho soupeř a nepřítel, s kterým svedl nejednu bitvu, a rozhodně si nepřeje nosit jeho styl.

Proto bezradnému panu Béďovi doporučil náš hvězdný hérstajlista Thomas radikální sestřih, módní guru Madelén mu poté naplánovala pořádnou koupel.

Nejdříve bylo potřeba nastolit  mezi panem Bedřichem a naším vlasovým mágem důvěru. Hipísácké srdce pana Bedřicha, jinak velmi nebojácného, se přece jenom trochu obávalo ztráty huňaté hřívy. Tři (až dvacet) piškótků a srdečný přístup kadeřníka Thomase pomohly panu Bedřichovi vyrovnat se s takovou lví ztrátou.

Po krátkém listování v katalogu účesů společným rozhodnutím vybrali sestřih „na krátko“, který bude nejen praktický, ale bude panu Bedřichovi i velmi slušet. Proměna trvala vlasovému mágovi necelou půlhodinku a pan Béďa po ní neskutečně oživl.

Nadšený pan Bedřich vyjádřil opravdu velké díky kadeřníkovi hvězd Thomasovi. Zbývalo už jen uklidit studio a zakončit proměnu důkladnou koupelí. 

A takto proměna pana Bedřicha dopadla.

  A co na proměnu říká spokojený pan Béďa? „Teď se za mnou budou fenečky na ulicích teprv otáčet!“ Se svou  novou podobou se pan Bedřich cítí spokojenější a sebevědomější. A má plány i do budoucna – pokud na novou image v nejbližší době nesbalí nějakou super kost, začne si budovat kariéru jako lajfstajlový poradce – bude radit fenečkám, jak během půl hodiny zhubnout do plavek!

 

Nevezmeš předsevzetí své nadarmo!

Nové začátky – jak pěkně život naštěrchají i pocuchají! Hezky oddělí „bylo“ a ukážou na „bude“. A i když některé začátky bývají skutečně přelomové a zásadní, pořád při tom všem člověk vlastně hlavně „je“ a přitom má „bylo“ v batůžku na zádech a „bude“ se jen zrcadlí v pohledu jeho očí.

Některé nové začátky si tak nějak vynutí okolnosti a okolí, jiné, ty lepší, si sami zvolíme. Taková předsevzetí mají s novými začátky hodně společného. Vlastně všechno. Chceme změnit staré, nevyhovující a darujeme si nový začátek.

(Adventní) random

Kdysi jsem takto hledala výraz „cameo“. Narazila jsem na něj ve filmovém Premieru, kde jej používali s takovou samozřejmostí, že jsem nemohla pochopit jak to, že v době internetu mi jej internet neosvětlí. Ani překladač. Obrátila jsem se tedy na osvědčené živé lidské zdroje ve svém okolí, ale ani ty mi nepomohly a co hůř – vůbec je netrápilo, že netuší, co to znamená. Už nevím, jak a kdy, ale po dlouhém čase jsem „cameo“ odhalila.

Před pár lety jsem se takto trápila nad slovem „random“. Narazila jsem na něj ve znovu se rozvíjejícím českém blogosvětě a nějak mi překlad a kontext nedával smysl. A hle  – sama si jej dám nyní do nadpisu svého blogu! Pak se pustím do psaní, abych fotky spojila do nějaké smysluplné linie a celé si to pokazím… Ten svůj první random:

Hektické (jistě od výrazu hekat únavou) adventní období – tak se zpožděním oproti plánu konečně malá vánoční pozornost pro mé zákazníky.

Osudné rozhodování o diáři na další rok. Nakonec vyměním koně za koně, osvědčil se mi. Na jedné straně týden ve dnech, druhá strana pro poznámky – úkoly, lepičky pro radost. Další rok jako nespoutaná dobrodružka – sama si určím, v kterých dnech úkoly nakonec splním. Na bilancování je ještě brzo, lepičky z loňska jsem všechny nevylepila, ale o to víc jich budu mít na další rok!

Vločky na okně. Ty jsem si moc přála - letos jsem si splnila muškáty do oken v létě a vločky v zimě. Odškrtnuto. Dokončena i poslední letošní zakázka. Vločková.

Sněžilo i další den. Druhý adventní víkend za námi. Ještě dva týdny... Odpočítávám dny nejen do Vánoc. Čeká mě velká změna, čekám velkou změnu.

Odjakživa se mi tu a tam stavá, že se zoufale nechytám. Vidím to jako dnes – prohlížíme si se spolužačkou ve Sportu míče. Já koukám na volejbalové, ona na basketbalové, hezky podle toho, co hrajeme, co nás zajímá a čemu „rozumíme“. U jednoho mi povídá: „Tenhle je dobrej, ale je mastnej.“ Udiveně a zvídavě okamžitě sahám na míč: „Vážně? A proč?“

Až jednou přestanu hledat věci, kterým nerozumím, myslím, že začnu opravdu stárnout. Až jednou nebudu narážet na výrazy a věci, o kterých nemám ani šajnu, budu nejen in, ale hlavně budu mladá. Asi si nechám počtvrté vysvětlit od muže, cože to jsou ty ipody, ipady a chytré telefony. Vyhladím tak pár svých vrásek. A tu mladistvou jiskru v oku, co tam aktuálně na konci svého blogu mám, tak tu mám díky tomu, že vím naprosto přesně, co je to ten, podle prodejců nejžádanější dárek letošních Vánoc – tablet. A vím taky, že není tablet jako tablet.

Krásný adventní čas! (Nejlépe v blízkosti několika generací, to je totiž nejlepší recept na věčné mládí – rodina).