Jeden by řekl: „Je to jen deštník.“ Ale to nejde jednou
větou takto smést celou jeho existenci!
Co když dlouhé a dlouhé dny nezaprší? Nebo co když prší, ale on leží ve
skříni po dlouhé a dlouhé dny? Co když leží ve skříni po dlouhé a dlouhé dny a
netuší, jestli venku prší či neprší?
V takové skříni může být setsakra dlouhá chvíle. A taky
smutno. Nemyslete si: „Je to jen deštník.“ Takový deštník má svou duši a taky
svou povahu.
Třeba malý skládací deštník, červený puntíkatý, tak ten má
vyloženě šťastnou povahu. Když se o někom řekne, že má šťastnou povahu,
zpravidla se tím myslí to, že je mu na světě dobře. Nemusí mít v životě
všechno dobré, ale na všechno, co v životě má, dobře reaguje. Často si nic
moc z ničeho nedělá. Takový červený puntíkatý deštník má šťastnou povahu a
na světě to má taky většinou dobré – je prakticky skládací, takže často bývá brán ven. Je
červený, puntíkatý, má šmrnc a nosí jej pravděpodobně nějaká šmrncovní slečna
nebo paní. V její kabelce se ocitl proto, že si ho přála, možná až
vysnila, rozhodně k němu nemá vlažný vztah, jinak by si takový výrazný
deštník nekupovala. Takovému deštníku je na světě fajn.
Starý květovaný ležák to má o trochu horší. Není
tak šikovně skládací a proto často zůstává doma, do malé kabelky se nevejde.
Také, co si budeme povídat, v žádný módní design se nerozprostře, a řekněme
si to na rovinu - to rozevírání taky mnohem častěji, než zvládá trpělivost jeho
paní, blbne.
Pánské deštníky to obecně mívají na světě těžké. A proto
mají často vyloženě chmurnou povahu. Pánové si od jisté, blíže neurčené, doby
odvykli dbát tolik na svůj vzhled a ladit k svému outfitu motýlky,
klobouky a deštníky... Je to škoda. Nejen pro ty deštníky, které se tak nutně
změnily jen v něco, s čím se pánům nechce tahat. Pánové, ale nejen
oni, jsou v tomto ohledu velkými optimisty – vždyť nebude pršet. Vážně nebude? Většinou se jim v našich zeměpisných šířkách šíře jejich optimismu vyplácí. A tak
se vracíme zpět ke skříni.
V rohu skříně o stěnu opřený nebo za šatní tyč
hůlkovitou nohu pověšený. Takový deštník jsem si kdysi vysnila.
Pánský, velký, černý s dřevěnou kroucenou rukojetí. Neskládací. Takový
jsem si přála, takový mám doma ve skříni. Myslím, že má šťastnou povahu, i když ho optimisticky a povážlivě málo venčím. Ale když na to přijde, bývám většinou
vždy v dobrém rozmaru - tu a tam si s ním ťuknu o zem,
v opuštěné uličce jej i lehce vyhodím a chytím, pár nenápadných tanečních
krůčků do chůze zařadíme, v dešti se k němu vděčně tisknu a nezmoknu
mu. I v té skříni si ho hýčkám – visí si na tyčce a mrknu na něj jako na
prvního, když skříň otevírám.
Taky si myslím, bez ohledu na deštník a bez vší srandy, že
jsem založením realistka. S trochu nešťastnou povahou. Nevím, jestli jsem
si vybrala pro sebe ten správný deštník, ale je nám spolu dobře. A to vlastně
úplně stačí. To a trochu toho snění. Nejen v dešti.
Tento můj blog s pointou má ještě jednu grafickou pointu:
Pro ty, kdo si s deštníky moc nerozumí, přidám ještě vysvětlující popisek:
Žádné komentáře:
Okomentovat