Jak mi bylo třicet

Aniž bych letos zatím cokoli lámala přes koleno, je pro mě tento rok tak trochu přelomový. Letos mi bude třicet, pomyslela jsem si na začátku roku, to mám tak největší čas myslet. Na budoucnost. Jaká bude, jakou ji chci mít. Ne, že bych na to nemohla myslet dřív nebo ještě později, ale pomyslela jsem si to takto zrovna letos, a protože tak nějak všechno, včetně mé novoroční četby a četby, zapadlo do sebe, oprášila jsem deníčky, do kterých jsem si kdysi, možná až příliš dávno, psala různá předsevzetí a plány, dala pod prsty klávesnici a naťukala si nějaká nová. A vlastně zásadní - nikterak v jejich určité formulaci, ale v přístupu k jejich splnění.
O předsevzetích; o tom, jak skutečně neskutečně fandím každém "blbci", kterého na Nový rok uvidím venku běhat; o tom, jaké je to mít svůj život ve svých rukou; proč si myslím, že je škoda, že předsevzetí vyšla tak nějak z módy, a proč jsem se k nim po několika letech vrátila já, se rozepíšu někdy příště. Dneska se ohlédnu obrazem za svými třicetinami.
Slavila jsem je na třikrát, v létě a moc hezky. (Nejen) po námořnicku.

Takto jsem zvala hosty:

 

Takto jsme se přichystali s Béděm a medvědem na po námořnicku vystrojené hosty:

Není deštník jako deštník

Jeden by řekl: „Je to jen deštník.“ Ale to nejde jednou větou takto smést celou jeho existenci!  Co když dlouhé a dlouhé dny nezaprší? Nebo co když prší, ale on leží ve skříni po dlouhé a dlouhé dny? Co když leží ve skříni po dlouhé a dlouhé dny a netuší, jestli venku prší či neprší?

V takové skříni může být setsakra dlouhá chvíle. A taky smutno. Nemyslete si: „Je to jen deštník.“ Takový deštník má svou duši a taky svou povahu. 

O důsledném chlebu

Když nevíte, jak začít, je nejlepší začít od konce. V mém případě od patky. Naprosto vždycky a důsledně porušuji svoje odhodlání nechat chléb tak, jak se má a patří, po upečení důsledně vychladnout a až pak do něj zakrojit. Půl hodiny obcházím jakoby náhodou kolem něj, nasávám vůni a pálím si prsty při zkoušce křupavosti jeho kůrčičky. Když mi při pečení rupne, což se mu a mně i po roční intenzivní praxi stále občas stane, provinile ožďupávám puklinku. Nakonec to nevydržím. Většinou do toho jako Eva v ráji zatáhnu také svého Adama,  tedy Tomáše: „Chceš kousek chleba?“ zeptám se nevinně. Neřekne ne, nemůže – protože tu chleba už hezkou chvíli tak krásně voní, protože mě slyšel už několikrát vzdychat, že se nejspíš moc povedl, a protože kdyby řekl ne, neměla bych komplice a musela bych ve svém odhodlání vydržet. Neřekne ne a já se s ním za to pěkně spravedlivě podělím o patku.  Ukrojím ale důsledně velikou patku, aby ta půlka patky byla pořád dost velká!

Chleba již nakrojen, někdy i dvakrát, pořád ještě horký – je většinou okolo deváté hodiny večerní. Můj chleba je totiž důsledný. I když na kvásek jsem zadělala v noci den předem a hned ráno vypracovala těsto, dává si s kynutím načas. V zimě mu to jde na radiátoru rychleji, ale taky na sebe moc nespěchá. Je prostě důsledný.

Důsledného člověka si představuji asi takto: Je středního vzrůstu, má krátké vlasy a hlavně, co řekne, to udělá; když se do něčeho pustí, nepřestane, dokud vše řádně nedokončí; stojí si pevně za svým; má své zásady a na těch si trvá.

Důsledný chleba, ten můj, vypadá takto:

Pohádka, ve které hříbky hrají jen malou, ale důležitou roli

V každém zkušeném lese se vyskytuje několik zkušených medvědů. Většinou samotaří na svém bodličkovém teritoriu a trvají na tom, že lidé jsou zlí, protože jedí o Vánocích medvědí tlapky. 

V této nezkušené pohádce se vyskytuje jeden malý nezkušený medvěd. O lidech a jejich zálibě v pojídání medvědích tlapek pochopitelně slýchal už od raného dětství, takové věci se vykládají medvíďatům, když nechtějí večer zalézt do brlohu a spát. Tento malý nezkušený medvěd má za sebou pravou medvědí výchovu, ale protože je ještě docela malý, těžko se vyrovnává s okamžikem, kdy ho máma medvědice plácla po prdýlce a vyslala ven do lesa, aby si našel vhodné místo k samotaření. Méďa už zná les jako své blechy, ví, ve kterých stromech se schovávají hnízda lesních včel a kde může přejít řeku suchou tlapkou, ale pořád mu nějak není jasné, co si tu celý ten dlouhý čas sám počne...

 

 

Občas v lese potkává lidi. Chodí si tam se skloněnou hlavou, s očima upřenýma do jehličí, tak se vždy stačí před nimi schovat dřív, než si ho všimnou. Asi hledají medvědy, nebo přímo medvědí tlapky, myslí si, vůbec by se tomu nedivil, oni mu ti lidé nepřipadají příliš důvtipní, často stál jim po větru a zvětřili ho někdy? Kdepak! Zato se nadšeně vrhají ke každému hříbku a zcela nelogicky a hloupě je rvou ze země a strkají do lesklých ošklivě barevných tašek místo toho, aby si hezky sedli a pochutnali si na houbové lahůdce. Méďa má houby rád. A proto nerad vidí, když mu je všechny lidé vysbírávají.

 

 

Jednou se takto náš Méďa prodíral malinovým křovím a zčista znenadána se vynořil na mýtince a tam člověk jako hrom!

 

Teda vlastně to nebyl ani tak člověk jako člověčí mládě a vlastně nebylo jako hrom, ale spíš jako věchýtek. Sedělo na pařezu a koukalo tuze smutně. Méďa se pochopitelně polekal a zkusil nebezpečného vetřelce vystrašit mohutností svých tlap a mocností svého hlasu!

 

Jenže, když se v medvědí škole bralo zastrašující mručení, zrovna nedával pozor, a tak z něj vyšlo jen nesměle a tiše něco jako: ?Brum um, bum?!?

 

 

Lidské mládě se na něj podívalo modrýma očima, vzdychlo si a to je všechno. Mohl se teď pochopitelně otočit a utíkat, co by mu síly stačily, ale Méďa byl už dlouho sám, a když si to mládě tak vzdychlo, vzdychlo si i něco v něm samém.

 

 

Chvíli přešlapoval na místě a pak si přisedl kousek od mláděte na zelený palouček. Žádný z nich nic neříkal, ale jak tam tak spolu svorně notnou chvíli seděli, přestal se Méďa cítit sám. Ale malý človíček měl v očích pořád ten smutek, až se Méďovi srdce svíralo.

 

Tu si všiml, že na paloučku kvetou kytičky, modré, jako oči toho dítěte.

 

 

Utrhl jednu z nich, takové drobné malé kvítečko to bylo, a podává je tomu mláděti...

 

 

Dnes už se nedovíme, proč bylo to lidské dítě takové smutné. Víme jenom, že smutek občas dopadá nejen na všechna lidská mláďata, ale i na ty veliké, že má mnoho různých důvodů a příčin. Ale také víme, že občas stačí jedna malá podaná kytička od někoho, kdo sice netuší, proč nám je smutno, ale má v sobě kus medvědí dobrosrdečnosti, a hned se ten smutek tak trochu zmenší...

 

 

A na to si, milé velké děti, kdykoli uvidíte pomněnku, vzpomeňte... 

  

Blog původně publikován na flerblogu - TU. Takový oslí, či spíše medvědí
můstek z prostoru tam sem.... Z kdysi k teď.