Košilatý

Myslím, že žehlení by mělo být základním kamenem každého dobře vedeného fashion blogu. A ačkoli můj blog fashion blogem ani náhodou není a já osobně mám s módou velmi složité, environmentálně zabarvené, povahově neuspořádané a citově rozporuplné vztahy, k žehlení - tak k tomu mohu říct mnoho.
Tok mých myšlenek vychází z jednoduché (byť rozvětveně formulované) základní myšlenky: Každá fashion blogerka*, která to s módou myslí vážně, musí nutně v jistém věku přejít od triček a riflí k dalším druhům oblečení. Sukně, halenky, šaty postupně zavěšuje na ramínka do skříně, v horším (pro mou žehlící teorii ovšem lepším) případě je skládá do polic. A všechny nemůžou být úpletové a v úpravě nemačkavé, že ne? To by měla šatník brzo na jedno brdo.
Tak přichází ke slovu, či doslova k ruce žehlička. Na první pohled je poznat, která fashion blogerka si se žehličkou netyká, na druhý zkušenější pohled lze poznat, která by si sice tykala, ale ještě nedozrála k tomu, aby si vybírala oblečení takových materiálů a v takové kvalitě, aby jim bylo žehlení co platné.

Čas na první fotku a na první, zdánlivý, skok od tématu:

Na téhle fotce je vše. Opravdu:

1. Mé dětství, ve kterém na mě a na mou starší sestru maminka šila. To bylo ještě v dávných bájných dobách, kdy v obchodech bylo oblečení „málo“.*  S málem oblečení souvisel malý výběr i málo originality. Maminka nás chtěla mít hezky nastrojené, tak nám prostě našila. Kromě estetického hlediska šila moje praktická maminka ještě z jiného důvodu – ono to totiž vyšlo mnohem levněji! To nebylo jak dnes, kdy látka stojí většinou víc než hotový oděv z řetězce. Na fotce je má modrá vysněná košilka, k jejímuž ušití se nechala maminka přemluvit v době, když už šít přestala a kterou nosím dobrých patnáct let. Žlutou kostkovanou ušila též a dokonce ještě později.
2. Moje sestřička - v tom, jak jsem nosila po ní oblečení. Když už nám maminka něco fajnového šila, ušila kvůli spravedlnosti oběma to stejné. Lidé se pak nad námi pozastavovali, jaká jsme krásná dvojčátka, ačkoli Baruška byla o hlavu větší než já. Když jsme z oblečení vyrostly, její kousek připadl mně. Barušku už jsem dávno přerostla, ale oblečení nosím po ní od ní dodnes – to je ta bílá košilka. Tu si šila sama. Na rozdíl ode mě Baruška by si z fleku mohla vést fashion blog - se super originálními outfity, které pocházejí často z její vlastní dílny. Jako maminka samouk usedla k šicímu stroji v době dospívání v touze ušít si na sebe něco krásného. Na rozdíl od maminky, která šila a dodnes šije opravdu nerada a jen z nouze ctnosti, ji to odjakživa baví.
3. Košile, moje srdeční záležitost. Miluji pevné látky, rovné prošití, límečky, manžety, knoflíčky - košile spojují všechno toto dohromady. Vlastně vůbec nenosím trička - vyhrabala bych ve skříni stěží zhruba přesně dvě, které nosím maximálně na doma. Košile a halenky považuji jako důstojný kousek šatníku pro každou ženu a každého muže. Ale košile se musí žehlit.
4. Čímž skáču zpátky k žehlení. Koho z těch, kdo v životě žehlí pravidelně, baví žehlení, ať zvedne ruku a jde se zavřít do skleněné vitrínky v Muzeu kuriozit a rarit. Ve skříni zřejmě nemám jedinou věc v nežehlivé úpravě, žehlím často, ne zrovna ráda, ale co žehlím skutečně s potěšením jsou právě košile.. Ulítávám především na pánských košilích. Pevné špičaté límečky, košilové knoflíčky, puky na rukávech, proužky, kostky, to je radost žehlit! A nenajde se v šatníku jiné oblečení, kterému by to tolik slušelo seskládanému do komínku jako košilím.

Ať udeří do mé žehličky hrom, jestli mi to tu všechno nezapadá hezky logicky do sebe!

Nemajíc strojivé touhy a tolik odvahy jako moje sestra, k šití jsem se dostala až poměrně nedávno. A k šití oblečení jsem se ještě, když opomenu a někdy v dalším fashion příspěvku odhalím první a dosud poslední šaty, které jsem si na sebe nedávno ušila, nedostala. Ale vzhledem k tomu všemu, co jsem tu dosud napsala, je nad slunce jasné, proč mi z pod šicího stroje nedávno vylezlo zrovna toto tu – krásně vyžehlené a poskládané:

 Má to límečky, má to knoflíčky...

A když tomu ještě narostou bříška, copak je můžu nemilovat?

Moji kluci, košiláčci.

 Poznámky pod hvězdičkou:

* V tomto fashion blogu se nevyskytuje jediný košilatý vtip o fashion blogerkách, i když by se to příhodně nabízelo.

* „Málo“ dostaneme, když počet obchodů s oblečením v současném větším městě vydělíme sedmi. Další představu „mála“ získáme, když počet kusů oblečení nabízených v současném obchodě vydělíme šesti. A teď zbývá ještě připomenout násobek – kolikrát za rok se takové oblečení v takovém obchodě v takovém městě obměňovalo? Dvakrát? Není to moc?  

PSt, doOuška (přidáno po zjištění nových hrůzných skutečností): 
Je to tak - dvacet let žehlím na pánských košilích puky a ony tam zřejmě nemají co dělat! Můj žehlící svět se právě otřásl v základech, ale žehlení puků se přece nemůžu vzdát, to by mi vzalo veškerou radost z žehlení košil. 
Milý Ježíšku, přines mi k Vánocům prosím do módy puky na rukávech, nebo ať si aspoň tuto doušku nepřečte můj muž, kterého nutím chodit do práce mezi "odrbané" ajťáky (czech student style) hezky "slušně" a v košilích. Nebo jestli si to přečte, tak ať mi to neomlátí o hlavu, ať si laskavě uvědomí, že jen v košilích ho miluji a že jestli bude mít výhrady, tak si ty košile bude muset žehlit sám!