Nevezmeš předsevzetí své nadarmo!

Nové začátky – jak pěkně život naštěrchají i pocuchají! Hezky oddělí „bylo“ a ukážou na „bude“. A i když některé začátky bývají skutečně přelomové a zásadní, pořád při tom všem člověk vlastně hlavně „je“ a přitom má „bylo“ v batůžku na zádech a „bude“ se jen zrcadlí v pohledu jeho očí.

Některé nové začátky si tak nějak vynutí okolnosti a okolí, jiné, ty lepší, si sami zvolíme. Taková předsevzetí mají s novými začátky hodně společného. Vlastně všechno. Chceme změnit staré, nevyhovující a darujeme si nový začátek.

Stala se mi taková půvabná věc (nad tím přívlastkem jsem dlouho přemýšlela a nakonec jsem zvolila tento zcela nepatřičný, nu posuďte sami). Totiž předsevzala jsem si už v prosinci, že v prvním blogu roku 2013 budu psát o předsevzetí. O nových začátcích, o předsevzetích, o mém předsevzatém roce 2012.

Kdybych to celé neměla ve své režii, řekla bych, že je to ironie osudu takhle se zaseknout na svém vlastním předsevzetí, odkládat, protahovat, natahovat a psát zrovna o předsevzetích až teď. Ale že mi v tom osud nijak nepomáhal, všechno jsem to obstarala sama, tak to tu na rovinu přiznám a hezky logicky zakomponuji do plánovaného textu.

Totiž o tom to právě je: O tom mluví lidé, kteří ofrňují nosem nad všemi, kdo si dávají předsevzetí. Stejně je člověk nedodrží. Pak si to vyčítá. Pak ho to frustruje. Jak stádo si všichni sepisují na přelomu roku předsevzetí, které jim vydrží týden nebo den. „Já to nedělám.“ Nebo jinak – „Také jsem si dával předsevzetí, které jsem pak nedokázal splnit. Už takovou blbost nedělám.“

Myslím, že je na tom kus pravdy, ovšem stejně patřím k těm druhým a těm taky solidárně fandím (ti druzí nejsou „všichni“, ba dokonce spočetla jsem si to a je jich určitě menšina). Ostatně i rozhodnutí nedávat si žádná předsevzetí je předsevzetím. Takové předsevzetí se dodržuje snadno, ale málokdy s sebou přináší i skutečnou spokojenost s tím, jak to člověk v životě má. Je tu ovšem hrstka šťastných, kteří předsevzetí k životu vůbec nepotřebují – jsou se sebou naprosto spokojení, a větší hrst těch, kteří spokojení se sebou úplně nejsou, ale ne až tolik, aby jim stálo za to cíleně se snažit něco ve svém životě a na sobě změnit. Jednoho takového mám doma, zajímavý exemplář.

A že se protiklady přitahují, tak já jsem si dávala předsevzetí snad odjakživa. Většinou kolem mých narozenin v létě, protože oslavy nového roku tak nějak nemám ráda a ani hromadné akce, takže ani hromadná předsevzívání. A pak, před třemi čtyřmi roky, mě tak nějak doběhl život, že jsem mu přestala stačit a jediným mým předsevzetím bylo jej nějak kočírovat a zvládat přežívat, aniž bych se propadla do nepatřičného zoufalství. Na další cílené zlepšování sebe sama nebyla síla, ani prostor.

Až rány ohňostrojů 2012 a má tehdejší aktuální četba (Vlastní životopis od Agathy Christie, z kterého mi pro můj život mimo jiné jasně vyplynulo, že je život příliš krátký, aby se jej člověk bál a že je ho potřeba brát jako hru; a Projekt štěstí, kde bylo pár pěkných konkrétních nápadů a hlavně už jen to samo předsevzetí být šťastný) mě přiměly darovat si opět nové začátky.

Vytáhla jsem tedy ze šuflete staré sešity s novými začátky a nestačila se divit. Já si totiž nikdy nedávala jedno předsevzetí, většinou jsem měla spoustu plánů sama se sebou v mnoha různých oblastech. Ač ty dlouhé seznamy svědčí o mé schopnosti sebereflexe a zrůdném perfekcionalismu, také jasně dokládají onu frustraci, když člověk neplní, co si naložil. Nové termíny, další a další posouvání začátků až… klidně až k listopadu. Jenže! Jenže jsem taky objevila, fakticky, na mou duši na Béďovy uši, že se mi podařilo spoustu věcí zvládnout. Nebyly to takové ty viditelné, jakože třeba perfektně ovládnout anglický jazyk nebo naučit se hrát na akordeon, ale byly to vlastně ty nejtěžší – změnit své myšlení, svůj přístup, samu sebe. A nebylo to za jeden rok, jen postupně najednou zmizely ze seznamu i z mého života. Je to pěkné najít důkaz, že je v silách člověka, změnit sebe a svůj život k lepšímu.

Proto skutečně neskutečně fandím každému „blbci“, kterého vidím prvního ledna běžet po silnici. Ten, kdo si dává předsevzetí a nejen na Nový rok, i když třeba není schopen splnit ani jedno jediné, to totiž se sebou nevzdal. A to mi přijde vážně fajn! Nejspíš začnu lidem přát namísto obligátního „ať se Ti splní Tvé sny“, aby si splnili svá předsevzetí. Zdá se to jako uskutečnitelnější přání, když se jeho splnění přenese do jejich rukou.

Tak ať se Vám splní Vaše předsevzetí! :o)