čtvrtek 23. května 2013

Černý kůň

Náš Černý kůň se, jak jsme očekávali, černým koněm nestal. Přesto jsme si celou nominaci skutečně neskutečně užili. Já kupříkladu i tím, že ze samé podpory a sdílení se svým mužem jsem zničehonic samovolně přešla do tohoto povážlivého plurálu! Budiž mi omluvou, že to na mě přišlo, až těsně před/záhy po vyhlášení, do té doby jsem jasně rozlišovala JEHO sbírka, Tomáš BYL nominovaný, žádné "uvidí se, jestli vyhrajeME". Abych ten humbuk okolo toho, který začal zčistajasna nečekaně jedním telefonátem, a pak se velice poklidně a nehumbukově dva měsíce pozvolna vlekl přes malou recenzní zmínku k autorskému čtení, až po čtrnáct dní na to k vyhlášení vítěze, trochu rozřinčela, usmyslela jsem si, že oslavím úspěch mého muže ušitím jednoho modrobílého širokánského košiláčka a ještě uplstěním knírku, který by už jen potvrdil mužnost jeho široširé hrudi.






































Že to nedává smysl? Košiláček, kůň, sbírka, knírek, nominace? Tak v tom případě tam musím přidat ještě slovo Oringle. U Petry na blogu jsem totiž narazila na nabídku výměny. Takový starodávný systém - ten umí to a ten zas ono a všichni dohromady budeme mít (ra)dost! Mlsně jsem koukala už u první výzvy, ale troufla jsem si až po zopakování. A myslela jsem si původně úplně na něco jiného - na obrázky do chodby. Na chodbě mám totiž už rok a půl pověšené dva rámečky. Před tím byly půl roku položené ladem bokem a připravené k nějakému vlastnoručnímu zaplnění, až jsem jednou řekla: "Dost již! Muži, pověs mi je, mě to bude aspoň více motivovat." Po roce a půl tedy chodíme dál kolem krásných prázdných rámečků a teď taková příležitost chytit dvě mouchy do jedné dlaně!

Petra vytváří krásné obrázky, líbí se mi od ní v podstatě naprosto všechno a kdybych nenarazila na svou nerozhodnost (ono totiž takové obrázky do domu jsou vždy velmi těžkou rozhodovací zkouškou, kterou blíže vysvětlím v nějakém dalším blogu s domácím dobrodružstvím), už by nám na chodbě prázdné rámečky nevisely. Ale to by mě pak také nenapadlo něco docela jiného, mnohem lepšího, co zaplní další naše prázdné obrazové místo a koneckonců i další prázdný, byť dosud nevisící, rám. A tak jsem si vymyslela na Petru obraz na míru, obraz na Tomášovu báseň!
























Obraz jsem předem konzultovala s mým vrchním básníkem, k jehož poctě a věčné slávě nám v bytě také viset má, i báseň vybral sám. Jinak měla ale úplně vše v rukách Petra a z výsledku jsme byli oba úplně nadšení. Ten obraz k básni, k nám, k bytu totiž sedne jedna báseň. No vážně:


















































Celý příběh je ještě opepřen určitými náhodami (jakože třeba Petra psala diplomku na téma nositelů Ceny Jiřího Ortena, jakože je fanynka Poirota...), které nám tomu všemu daly punc osudové záležitosti.

Z veletrhu Světa knih jsem si navíc ještě přivezla desku na ten gramec pod obrazem, kterou jsme jako malé se sestrou milovaly a kterou jsme měly bohužel jen půjčenou, a také obrázek od malých ilustrací, kterou okukuji také dlouho a přímo na tento obrázek si dlouho myslím. To jsme totiž celí my i s Béděm (i když ten má kratší nožičky)!
























A také jsme si přivezli chřipku, která nás oba úplně zdolala. Za oknem nám zatím vyrostla pouť, a tak Křemílek s Vochomůrkou čekají, až se malá Barborka vykolotočuje a teta uzdraví, aby jí jejich zamilovanou desku mohla pustit. Chřipku si tu léčíme hlavně pomocí canisterapie. Náš canisterapeut je vyznavačem tzv. pasivní drbací metody, kdy pacient je pouze neustále a všude vystavován možnosti léčit se drbáním vždy vystaveného psího bříška, samotná aktivní léčba pak spočívá už jen na pacientovi.


Žádné komentáře:

Okomentovat