Vše o fashionblogování

   Můj pan Hyde se probouzí k životu v okamžiku, kdy zmáčku power tlačítko na notebooku. Chvíli mu trvá, než otevře oči, provede všechny své obvyklé procedury po probuzení a uvolní myš k obvyklým hrůzným počinům: zběsilému pokládání položek na plochu bez ladu a řádu, až už není vidět ani malý souvislý kousek z wallpaperu. Chaotickému plnění oblíbených internetových záložek do připravených složek (často s podobným názvem, jak je postupně vytvářím znovu a znovu, když se nemůžu ke starým doklikat) a hlavně mimo ně. Ukládání fotek do nesouvisejících složek, jejich upravováním a uložením novým nelogickým přejmenováním.
   Pan Jekyll, tedy já, je v běžném životě více než běžně pořádný, upravený, uspořádaný, spořádaný. A tak se mu vždycky (už po čtvrté v mém pc životě) skoro tak nějak uleví, když se obrazovka najednou nerozsvítí. I ta ztráta dat (pan Hyde má pochopitelně velký problém se zálohováním), která zprvu vypadá hrozivě, vlastně není tak citelnou ztrátou (pan Hyde má také problém rozhodnout, co jsou a co nejsou důležitá data – když se nakonec podaří data zachránit a uložit kamsi na bezpečné místo, zjistím, že vlastně moc těch dat důležitých nemohlo být, když jsem se za nimi téměř nevypravila).

   Ostatně naditá záložková složka „Blogy“ stejně nebyla vůbec otevírána. Kdysi jsem si pečlivě uložila sledování oblíbených blogů v googlu účtu, zakrátko změnili design, a pan Hyde zásadně odmítl udělat pár kliknutí navíc, aby tento seznam našel.
   Takže mi zůstaly mé „rozcestníky“. To jsou blogy, které byly první (pěkné či příhodné), jejichž název prostě vyťukám do vyhledávače a z nich se pak dostanu k dalším blogů a z těch pak případně k dalším. Všechny mé oblíbené blogy hezky v klikací řadě. Jak snadné, říká si pan Hyde. Má třeba foodblogový rozcestník, řekněme desingově interiérový a inspirační rozcestník a také fashionblogový rozcestník. U fashionblogového světa je však problém se změnou vkusu, přízní a obecně nestálostí (ono taky jak jinak, vždyť móda je tak proměnlivá!), následkem čehož se odkazující blogy různě vykazují a vůbec se na ně nedá spolehnout.

   Ono vůbec ten fashionblogový svět je hladina rozčeřená a kontroverzní. Bývá mu vyčítáno ledasco, ale já mám pro něj slabost. Byl mou prokrastinační záchranou při psaní diplomky o ekomódě (ano, vlastně to byl průzkum), chytila jsem vznik a sledovala rozvoj české scény. A protože si už jen fajnšmekrovsky vybírám a protože nečtu diskuze a komentáře (skvělé pravidlo pro internetový život), tak si jejich "čtení" prostě užívám. A vím, že to není jen tak vést si zajímavý a dobrý fashion blog. Je kolem toho spousta tvrdé  práce.

   Tak předně fotky. Bez fotek to vážně nemá smysl. A pokud to chcete dělat dobře, nestačí použít jen nějaké fotky. Jako třeba výcvaky z běžného života. Co na tom, že sladění je do poslední perličky dokonalé, když musíte motýlem zakrýt nechtěnou osobu v záběru.

   Dále se musíte chtít fotit. I když z fotky neutečete, na fotce se to pozná.

   Je dobré také mít někoho, kdo vás bude fotit. Fotit svůj odraz v zrcadle nebo snažit se vlézt do záběru objektivu v natažené ruce svědčí o tom, že to s fashion blogováním nemůžete myslet vážně. Nejzajímavější jsou bezpochyby fotky z plenéru. A aby to mělo příběh. Nejen "jsem venku a fotím se", ale třeba "jedu na kole", "byla jsem v lese" nebo "jdu na poštu a ono prší".

   A hlavně nezapomínat na to, že jde hlavně o módu. Tedy nejen kde a jak se vyfotíte, ale hlavně, co máte na sobě.

   Chcete-li inspirovat ostatní nebo ukázat jim, na co máte či nemáte, nezapomínejte na popisy outfitů.

Velká: Kabát z vlastní tvorby, hedvábný šátek od Wolfa, minibaretka a šperková sada k ní ladící od puntíka. 
Malá: Kabátek a čepice z vlastní tvorby její maminky, kalhoty taktéž, boty Fare obuv.

   Vedete-li si fashion blog, měli byste módou žít. Ne abyste z domu vylezli nenalíčení a nenamódění, i když si jen odskočíte na nákup.

   Často bývá fashionblogerům vyčítáno, že se zaprodávají různým značkám (a zejména laciným módním řetězcům s temnou přítomností), které je zvou do showroomů a zahrnují je dárky, aby o nich fashionblogeři pak nekriticky referovali. A hlavně nošením jejich zboží jim dělali na svých již hojně sledovaných (outsidery si do showroomu  nikdo nepozve) blozích docela levnou reklamu. Nu, co k tomu říct.... Občas to tak na fashionblozích opravdu vypadá.

   Sama nejraději sleduji blogy, které mají co osobitého ukázat (originální styl, ať už je jakéhokoli stylu) nebo které mají co zajímavého říct (těch je ve fashionblogosvětě méně). S oblibou ale také pozoruji profesionalizované blogy, když to i přes neskryté reklamy a často i přes mladý věk pisatelek dělají vážně dobře. Čeho si však cením úplně nejvíc, když někdo tu módu umí nosit. Na fashionblogu i na ulicích. Ať už má na sobě třeba něco bláznivého, nemá v očích takové to "vidíte, co mám na sobě". Ani není přespříliš naaranžovaný, až by vám hned bylo jasné, že o tom, co má na sobě, přemýšlí až příliš dlouho a příliš často. Nenosí to kvůli pozornosti druhých (tu ale dokáže přijímat s přirozeností) a cítí se v tom dobře. Na nic si nehraje - takový prostě je. Pořád. Jako moje sestra.
Ono nikdy nevíte, kdo vás kde šmíruje.

   Takové ty dovětky, jak běží u filmů se závěrečnými titulky:


- Na fotkách je moje sestra a neteř, s jejichž laskavým svolením a s větší či menší ochotou jsem je neplánovaně a v akci fotila, když to zrovna šlo.

- Téměř na všech  fotkách jsou obě modelky oblečeny do šatečků, sukýnek a kabátků vlastní výroby - úchvatné kousky mé sestry najdete také ZDE (obchůdek jí momentálně trochu zeje prázdnotou, pro lepší pokochání koukněte TU).

- Moje sestra si nevede i přes  mé dlouhodobé naléhání fashionblog a zřejmě ani nikdy nepovede. A přitom zrovna takový, kde by se fashionistka oblékala do svých vlastních výtvorů, tu vyloženě chybí! Nebo znáte nějaký?

- Za skrytou reklamu na puntíka a pointu pozvu dneska v poledne obě holky na domácí bramboračku a rýžový nákyp. Puntík také dlouhodobě výměnou za chodící reklamu zahrnuje mou sestru dary.