Muchu a můru. V horším případě a ve tmě noci komára. Minulý
týden jsem strávila s chřipkou. Jen já, ona a Béďa, který mou nemoc
naprosto nerespektoval a nutil mě chodit s ním ven. Chřipka je docela
fajn, když už je člověku líp a může něco dělat nebo odpočívat. Prostě být doma.
Chřipka je úplně na houby ze začátku, když je člověku tak zle, že jen leží a
snaží se to zaspat. Jako malá jsem v té horší části chřipky lezla po
stropě. Zvedla jsem nohy a najednou hop nohama na stropě a hlavou dolů. Všechno
jen v hlavě. Přirozeně jsem si otočila svět. Chvilku jsem si sice
pohrávala s gravitací, jakože mi vlasy padaly dolů, tedy stály na hlavě,
ale to jen chvilku, pak se vše převrátilo a já si jako nic chodila po stropě,
přelézala zídky nad dveřmi, sedala si vedle lustru a obdivovala ten prázdný
prostor, naprosto bílý, protože u nás bylo vždy jen bíle vymalováno, a čistý.
Občas jsem si takto lezla po ránu i bez chřipky a někdy jsem se vyhoupla na
strop i na prázdninách u babičky a dědečka. Ale tam mi to kupodivu tak dobře
nešlo, možná proto, že měli zdi válečkově vymalované a to se špatně převrací
svět, když je člověk uhranut vzorem.
Koukat do stropu mě baví i dnes. Musím mít k tomu ovšem
příležitost. Čekací příležitost. Někde být a muset čekat. Dnes už mi ty čekací
chvíle nepřijdou vůbec tak dlouhé, jako když jsem byla malá. Vlastně by mohly
trvat o dost déle. Snažím se nebýt nervózní, většinou mi to i jde, ačkoli jsem
jinak docela netrpělivá. Prostě si to užít. Nervozita, rozčilení, ani cokoli
jiného to nijak neuspíší. Zklidnit tělo a nechat utíkat myšlenky. A pak si
vzpomenout podívat se na strop… Stropy jsou vždycky zajímavé, protože
v běhu života je člověk vnímá často jen periferně a pořádně si je
neprohlíží.
O této mé poslední chřipce jsem se po stropě neprošla. Nějak
jsem si na to nevzpomněla. Ale o pár dní dříve mě dělilo jen jedno malé kulaté
okýnko od toho, abych se neprošla po něčem jiném, po čem jsem jako malá také chodila.
Po oblacích. Nevzpomínám si, že bych si někdy myslela, že by to skutečně šlo,
ale kdykoli jsem ležela v trávě a koukala se na ten vysoký modrý strop,
vždycky jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby to šlo. Na těch bílých
velkých hustých mracích by to přece mohlo jít... Jak vypadají z vrchu, jsem
si pochopitelně mohla jen domýšlet. Až nedávno, před těmi pár dny, jsem
prozřela. Tlak, teplota, gravitace, vem to nešť, určitě by to šlo!
Tak jsem poprvé letěla letadlem jako dopravním prostředkem. Poprvé na odbavovacím letišti. Takový zvláštní svět. Stísněnost letadlových sedaček mě sice trochu zklamala, co mě však náramně potěšilo, byly letušky. Všechny byly krásně útlé, byť se mezi nimi vyskytovalo více papulatých typů. Ale rozkošných. Vyčesané vlasy do drdolu, výrazné, ale jednoduché líčení, červený šátek na mašli uvázán okolo krku. A zářivý naprosto upřímný profesionální úsměv. Základ všeho. V kombinaci s retro songy pouštěnými před startem a po přistání dokázaly ve mně vyvolat entuziasmus z létání, jaký bezpochyby měli první pasažéři masové letecké dopravy.
Nahoře, jak jistě říkají letci nejen ve starých filmech,
jsem ovšem už byla čtyřikrát. Jednou na leteckém dnu v malém motorovém
letadýlku, daleko od okýnka, takže trošku zklamaná hlukem motorů a nedostatkem
výhledu. Podruhé v letadle pro dva. Nízko, nad mraky jsme se rozhodně
nedostali, ale to tedy byla pohádka. Mám to zaznamená na kinofilm, vlastnoručně
vyvolané a příšerně oskenované tu:
Potřetí a počtvrté to bylo ve snech. Ale to se také počítá. A to bylo úplně nejhezčí. Jako někdo, komu se zdají převážně jen noční můry, si tyto dva sny už dlouhá léta hýčkám. A jako někdo, kdo při všech svých vzletech je pořád zoufale praktický, jsem v obou snech nelétala jen tak, ale reálně – jednou jsem si řídila mimivrtulníček, a podruhé jsem slétávala z útesu na rogalu. Žádný motor, žádné stěny, přímo ve vzduchu. Velmi živé sny.
A to je pro dnešek vše. Že mi vyjde z původně
plánovaného cestovního zápisku z mé druhé cesty do světa zrovna toto, toho
bych se bohdá nenadála. Přesně dvanáct let po mé první a poslední cestě do
Itálie s gymplem (když pominu dvě jednodenní Vídně, abych byla v tom
vyčíslování přesná, ale já jsem od Brna a Brno bylo „předměstí Vídně“, tak to
se snad ani nepočítá) jsem se dostala ven. Do Skotska, do Edinburghu. Ten font
jsem si zamilovala:
Něco mi říká, že se zas dlouho nikam nepodívám. A nejhorší na tom je, že mi to nejspíš ani nevadí. Nejsem totiž vůbec cestovní typ. Já jsem nejradši doma. Nejlépe bez chřipky.
Taky mi něco říká, že i když miluji cestovatelské blogové
zápisky a i když jsem fotila jak drak, že blogovat o tom neumím.
A ještě mi taky něco říká, nejspíš ta můra na stropě, že
když už jednou napíšu „a to je pro dnešek vše“, že by se za to další odstavec
dávat neměl. Ale co už – já mám hlavu v oblacích :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat