V životě se nic neděje náhodou, pomyslel si Méďa zhruba
o dva dny poté, co našel pod jednou zakrslou borovicí knížku. „Začínáme
s programováním“ se jmenovala. Méďa si ji donesl do brlohu a po večerech
si v ní četl.
Méďa už si sice dříve několika knížkami listoval, ale jednak
to bylo dobrých pár letokruhů na dubu nazpět, a jednak tahle byla dočista jiná.
Obrázky ho sice zklamaly, ale text, kterému pramálo rozuměl, jej zrovna dva dny
po nálezu zčistajasna inspiroval.
V životě se nic neděje náhodou, pomyslel si právě
inspirovaný Méďa podruhé, protože byl povahy rozvážlivé a zásadní věci si
potřeboval opakovat. Napíšu knížku! – dovedl osud a inspirace Méďu
k zásadnímu rozhodnutí.
Věděl, že k tomu, aby mohl napsat knížku, nezbytně
potřebuje pár věcí. Tak zaprvé papír. Ale tady opět sehrál roli osud a to, že
v životě se nic neděje náhodou, abychom si tuto zásadní pravdu zopakovali
také. Na konci knížky bylo spousta – Méďa sice uměl číst a psát, ale počítat už
ne, tak přesný počet není dodnes znán -
prázdných listů. Na poznámky prý. Na mou vlastní první knihu, usmál se
Méďa.
Další naprosto nezbytná věc byla tužka. Ale i s tím si
Méďa okamžitě věděl rady. Kmotra Straka bude jistě nějakou blyštivou propisku
ve své sbírce mít. A tak se za ní Méďa hned vydal.
Po cestě si začal pomalu promýšlet strukturu knížky. Hned na
začátku nalezené knížky byl totiž obsah a když je něco takto na začátku, tak je
to hodně důležité, domyslel si Méďa. Než si rozmyslel, o čem bude první
kapitola, došel ke Strace.
Straka nebyla z jeho žádosti nikterak nadšená, ale
protože Méďa opravdu slušně poprosil a protože byl mnohem, ale mnohem větší než
ona, vytáhla jednu, trochu už zašlou, propisku a dala ji Méďovi.
Na tomto místě se opět můžeme vrátit k náhodě – protože
kdyby tomu osud nechtěl, tak by taková stará zašlá propiska už dávno nepsala,
ale protože v životě se nic neděje náhodou, tak propiska psala jako nová!
Třetí a poslední věc, kterou Méďa k psaní potřeboval,
byl nějaký solidní pohodlný pařez. Chvíli si sice pohrával s nápadem, že
by ještě potřeboval brýle, aby se cítil jako správný spisovatel, ale protože
nevěděl, kde by takové brýle vzal, a protože nechtěl osudu házet klacky po
nohy, nápad zavrhl a zatajil, že by tu vůbec kdy byl.
Takže pařez. Pařezy měl v lese skvěle zmapované,
protože se při svých lesních toulkách rád zastavil, usedl, nechal odpočinout
mohutným tlapám a při tom všem si popřemýšlel. Když o tom tak píšu, tak musím
uznat, že i zcela logicky k tomu jednou muselo dojít – aby takový
rozvážlivý a přemýšlivý Méďa napsal vlastní knihu. Ten pravý pařez byl na
druhém konci lesa. Na světlé mýtince s vysokou trávou s několika
košatými buky, které zároveň příhodně stínily a inspirativně nechávaly skrze
své listy probleskovat sluneční paprsky.
Maje papíry, propisku a pařez, nezbývalo nyní už nic jiného,
než usednout a pustit se do psaní.
Pokračování a vhodnější obrazové doplnění někdy příště ;o)
Myslím, že Méďa má pravdu. V životě se neděje nic náhodou. A když se někdy zdá, že je té náhody v životě příliš málo, chce to pustit otěže, stejnak je neumím držet nijak pevně, a nechat věci víc na Osudu. Mít oči otevřené a k tomu se pro jistotu modlit, aby se mi nesplašili koně...
Žádné komentáře:
Okomentovat