V každém zkušeném lese se vyskytuje několik zkušených medvědů. Většinou samotaří na svém bodličkovém teritoriu a trvají na tom, že lidé jsou zlí, protože jedí o Vánocích medvědí tlapky.
V této nezkušené pohádce se vyskytuje jeden malý nezkušený medvěd. O lidech a jejich zálibě v pojídání medvědích tlapek pochopitelně slýchal už od raného dětství, takové věci se vykládají medvíďatům, když nechtějí večer zalézt do brlohu a spát. Tento malý nezkušený medvěd má za sebou pravou medvědí výchovu, ale protože je ještě docela malý, těžko se vyrovnává s okamžikem, kdy ho máma medvědice plácla po prdýlce a vyslala ven do lesa, aby si našel vhodné místo k samotaření. Méďa už zná les jako své blechy, ví, ve kterých stromech se schovávají hnízda lesních včel a kde může přejít řeku suchou tlapkou, ale pořád mu nějak není jasné, co si tu celý ten dlouhý čas sám počne...
Občas v lese potkává lidi. Chodí si tam se skloněnou hlavou, s očima upřenýma do jehličí, tak se vždy stačí před nimi schovat dřív, než si ho všimnou. Asi hledají medvědy, nebo přímo medvědí tlapky, myslí si, vůbec by se tomu nedivil, oni mu ti lidé nepřipadají příliš důvtipní, často stál jim po větru a zvětřili ho někdy? Kdepak! Zato se nadšeně vrhají ke každému hříbku a zcela nelogicky a hloupě je rvou ze země a strkají do lesklých ošklivě barevných tašek místo toho, aby si hezky sedli a pochutnali si na houbové lahůdce. Méďa má houby rád. A proto nerad vidí, když mu je všechny lidé vysbírávají.
Jednou se takto náš Méďa prodíral malinovým křovím a zčista znenadána se vynořil na mýtince a tam člověk jako hrom!
Teda vlastně to nebyl ani tak člověk jako člověčí mládě a vlastně nebylo jako hrom, ale spíš jako věchýtek. Sedělo na pařezu a koukalo tuze smutně. Méďa se pochopitelně polekal a zkusil nebezpečného vetřelce vystrašit mohutností svých tlap a mocností svého hlasu!
Jenže, když se v medvědí škole bralo zastrašující mručení, zrovna nedával pozor, a tak z něj vyšlo jen nesměle a tiše něco jako: ?Brum um, bum?!?
Lidské mládě se na něj podívalo modrýma očima, vzdychlo si a to je všechno. Mohl se teď pochopitelně otočit a utíkat, co by mu síly stačily, ale Méďa byl už dlouho sám, a když si to mládě tak vzdychlo, vzdychlo si i něco v něm samém.
Chvíli přešlapoval na místě a pak si přisedl kousek od mláděte na zelený palouček. Žádný z nich nic neříkal, ale jak tam tak spolu svorně notnou chvíli seděli, přestal se Méďa cítit sám. Ale malý človíček měl v očích pořád ten smutek, až se Méďovi srdce svíralo.
Tu si všiml, že na paloučku kvetou kytičky, modré, jako oči toho dítěte.
Utrhl jednu z nich, takové drobné malé kvítečko to bylo, a podává je tomu mláděti...
Dnes už se nedovíme, proč bylo to lidské dítě takové smutné. Víme jenom, že smutek občas dopadá nejen na všechna lidská mláďata, ale i na ty veliké, že má mnoho různých důvodů a příčin. Ale také víme, že občas stačí jedna malá podaná kytička od někoho, kdo sice netuší, proč nám je smutno, ale má v sobě kus medvědí dobrosrdečnosti, a hned se ten smutek tak trochu zmenší...
A na to si, milé velké děti, kdykoli uvidíte pomněnku, vzpomeňte...
Blog původně publikován na flerblogu - TU. Takový oslí, či spíše medvědí
můstek z prostoru tam sem.... Z kdysi k teď.
Žádné komentáře:
Okomentovat