O důsledném chlebu

Když nevíte, jak začít, je nejlepší začít od konce. V mém případě od patky. Naprosto vždycky a důsledně porušuji svoje odhodlání nechat chléb tak, jak se má a patří, po upečení důsledně vychladnout a až pak do něj zakrojit. Půl hodiny obcházím jakoby náhodou kolem něj, nasávám vůni a pálím si prsty při zkoušce křupavosti jeho kůrčičky. Když mi při pečení rupne, což se mu a mně i po roční intenzivní praxi stále občas stane, provinile ožďupávám puklinku. Nakonec to nevydržím. Většinou do toho jako Eva v ráji zatáhnu také svého Adama,  tedy Tomáše: „Chceš kousek chleba?“ zeptám se nevinně. Neřekne ne, nemůže – protože tu chleba už hezkou chvíli tak krásně voní, protože mě slyšel už několikrát vzdychat, že se nejspíš moc povedl, a protože kdyby řekl ne, neměla bych komplice a musela bych ve svém odhodlání vydržet. Neřekne ne a já se s ním za to pěkně spravedlivě podělím o patku.  Ukrojím ale důsledně velikou patku, aby ta půlka patky byla pořád dost velká!

Chleba již nakrojen, někdy i dvakrát, pořád ještě horký – je většinou okolo deváté hodiny večerní. Můj chleba je totiž důsledný. I když na kvásek jsem zadělala v noci den předem a hned ráno vypracovala těsto, dává si s kynutím načas. V zimě mu to jde na radiátoru rychleji, ale taky na sebe moc nespěchá. Je prostě důsledný.

Důsledného člověka si představuji asi takto: Je středního vzrůstu, má krátké vlasy a hlavně, co řekne, to udělá; když se do něčeho pustí, nepřestane, dokud vše řádně nedokončí; stojí si pevně za svým; má své zásady a na těch si trvá.

Důsledný chleba, ten můj, vypadá takto:

Sama jsem důsledná tak na půl: jsem středního vzrůstu, ale nemám krátké vlasy, mám své zásady a umím si za nimi pevně stát, ale i když si často něco řeknu a udělám to, málokdy vydržím udělat to nejen jednou či dvakrát, ale dělat to tak, jak jsem si řekla, už vždycky, na věky věků, prostě furt.

S mým důsledným chlebem mi to zatím jde. A tím se od konce dostávám na začátek: bylo nebylo… Byla jedna milovnice tradičního českého kváskového chleba, tedy já. Těší mě. Možná bych tu pro začátek mohla říct něco o sobě. To podstatné a hlavně k tématu je nejspíš to, že jsem zarytá kůrčařka. Lidi se dělí na ty, kteří mají rádi kůrku, a na ty, kteří upřednostňují střídku. Pak jsou tu také ti, kteří chleba vůbec nejí, ale ty se mi do dělení světa nehodí a tak o nich už více nebudu psát. Rozumějte nejsem taková ta ortodoxní kůrčařka, která střídku důsledně odmítá, naopak mám ji také ráda, ale až se jednou v chlebové lize budem rozdělovat do družstev, budu kopat důsledně a jedině za kůrčaře!

A tak jsem se, důsledná kůrčařka, několik let (přesněji mnoho) trápila nad chlebem, který  jsem v obchodech kupovala. Ani ne tak nad čerstvou kůrčičkou, proti té jsem neměla mnoho výhrad, ale všechno ostatní bylo špatně a čím dál horší. Když jsem se přestala divit, proč že to tak je, cosi si o tom přečetla, fenomén domácích pekáren objevila a touto cestou zvažovala se vydati, pořád ještě stála mému rozhodnutí péct si chleba doma v cestě jedna překážka: kůrčička. Tu domácí pekárna udělat prostě neumí. A pak TO přišlo. Ale protože jsem důsledná jen na půl, trvalo mi to ještě pár týdnů. Až měla moje oblíbená pekárna s jakžtakž vyhovujícím chlebem dovolenou a já koupila - s trochou nadsázky nazvu to chlebem - tedy chleba z, nebojím se jmenovat, Tesca Expres. A bylo rozhodnuto. Od té doby až na věky věků – tedy konkrétně dosud, důsledně peču pro nás chleba doma. Ať je zima, nebo bláto. Ať se mi chleba daří nebo nedaří, ať mi kyne nebo nekyne, ať mám čas nebo nemám.

A když sklízím takový osobní úspěch na poli důslednosti se svým důsledným chlebem, myslím, že je nejvyšší čas po roce a půl od učinění rozhodnutí vést si blog, s ním začít. Důsledně. A teď.

Měl původně vypadat úplně jinak, ale když je někdo důsledný jen tak na půl, nesmí na sebe ve svých požadavcích příliš tlačit. Takže jinak vypadat nebude, ale třeba si časem otevřu druhý jinak vypadají blog (až se to stane, tento ODKAZ se magicky zklikatelní!). I tento nepůvodní měl původně vypadat jinak, než vypadá a vypadat bude – měl být hlavně o mé tvorbě TU a TU. Bude i o tom, ale bude taky o mně, vlastně si tu budu dělat úplně, co chci. Třeba nerespektovat pravidlo, že dlouhé texty na internetu čtenáře otravují a že jsou zrovna v módě spíše fotkové blogy. A taky třeba to pravidlo, že když už důsledně, tak pěkně pořádně od začátku hezky – kdepak! Pěkně takto nepěkně – grafiku blogu, obrázky a vůbec to okolo budu vylepšovat postupně a časem. Ale důsledně: takže příště příští týden... A popříští, až na věky věků, nebo aspoň rok.