Příště

Dnes tomu jsou přesně tři měsíce, co jsem upekla rozlučkové muffíny, naposledy vypnula počítač, zavřela přepážku, vyklidila skříňku, zkrátka sekla s prací v práci. Po čtyřech dlouhých a „jen dočasně“ létech, po roce dodávání si odvahy jsem skočila. Znajíc kam – do neznáma. Krásný to den!

Stýská se mi po skvělé šéfové, výhledu z okna, pěkném prostředí, fajn kolegyni a také po tom dostávat za práci zaplaceno.

Můj první den v nové práci mi moje nová šéfová upekla bábovku, můj nový kolega mě ohromně srdečně uvítal a slunce mi tak krásně svítilo pod šicí stroj. Ještě krásnější to den!

A jak to vypadá po třech měsících?
Tak předně se ukázalo, že moje šéfová má naprosto nereálné představy o tom, co všechno jsem schopna za den zvládnout. Taky má pořád spoustu různých plánů a bábovky mi už nepeče. Jen se divím, že pořád taktně mlčí nad tím, jak odkládám některé věci, které jsme si jasně řekly, že by bylo dobré udělat, či dokonce pravidelně dělat.
Z mého kolegy se vyklubal totální flákač! Půlku pracovního dne prospí a co hůř – nejraději na mém klíně. Když pracuji na počítači, tak mu tohle harašení mohu tolerovat, ale hrbit se s ním u šicího stroje, od kterého ještě navíc musím odbíhat k žehličce, to je vážně problém. A tak často máme mezi sebou spory a skoro až na sebe štěkáme!

Daří se střídavě oblačně, ale jsem na cestě a vážně šťastná. Připravená na to, že možná z ní budu muset sem tam odběhnout, ale rozhodně tééé cesty se nevzdáám!

Co mi ale docela chybí, co už si teď příliš nedopřávám, byly moje úterní dopolední blogové výlety. Většinou nikde nikdo, práce hotová nebo ještě nepřipravená a tak jsem si klíďo píďo dvě i tři hodiny téměř bez vyrušení projížděla různé blogy. Food blogy. Blogy o bydlení. O knihách. O podnikání. A fashion blogy.